První výlet - Busan
Po prvních třech dnech ve škole a na kolejích se všemi praštěnými pravidly jsme věděli, že určitě musíme na víkend někam vypadnout. Protože počasí je tady pořád hodně horké, chtěli jsme někam k vodě, takže volba byla jasná - Busan. Busan je druhé největší město Koreje a je tu asi nejoblíbenějším místem pro výlety k moři.
A tak jsme ve čtvrtek kolem poledne nasedli na vlak a za hodinu a půl už vystupovali v Busanu. Bez plánu, věděli jsme akorát, že chceme zkusit stanovat na některé z odlehlejších pláží. Po návštěvě informací na nádraží jsme nějaký ten bojový plán vymysleli a vyrazili na procházku do Gamcheon Village - části Busanu, které se říká Machu Picchu. Velmi záhy jsme zjistili, že mapka, kterou jsme dostali na informacích je spíš schematický plánek než skutečná mapa a že Busan je mnohem větší město než jsme čekali. Leží na řadě kopců, nebo spíš kolem nich a tak je takový rozplizlý. Ukázalo se taky, že tajemná vesnice rozhodně neleží tam, kde by podle té prokleté mapky měla. Zatímco já už jsem trochu propadala beznaději, Malý Princ rozhodl, že to nevzdáme. Ostatně, o to prý bude ta vesnice lepší, když si jí musíme zasloužit strastiplnou cestou přes Busanské kopce, jež místní evidentně využívají především jako skládku.
Musím přiznat, že nakonec jsme vesnici opravdu našli. Překvapilo nás ale, že přímo uprostřed pestrobarevné malebné vesnice trůnil nepřehlédnutelný šedivý panelák. Zvláštní je, že na fotkách v letáčku nebyl. Asi to z něj fotili nebo tak něco... Dalo by se tak říct, že jsme měli pravdu oba. Naplnila se totiž jak naděje Malého Prince v objevení vesnice, tak moje obavy z toho, jak to tam bude vypadat.
Zajímavé taky bylo, že vesnice byla plná turistů, které jsme předtím na cestě teda rozhodně nepotkali. Takže musel existovat i jiný způsob, jak se tam dostat než ten, který jsme zvolili my. Ukázalo se, že tím způsobem byl autobus, což mě nejdřív potěšilo, jelikož jsem nemusela zpět stejnou cestou, ale po tom, co se ukázalo, že řidič měl obzvláštní nadání pro navození dojmu horské dráhy, byly moje pocity značně smíšené.
Protože celá anabáze s vesnicí trvala déle, než jsme čekali, zbýval už čas jít spát. Noc jsme strávili na pláži, další den a půl potom v kopcích nad Busanem, o čemž se více rozepíše Malý Princ.
V sobotu odpoledne jsme byli zpátky ve městě a vydali se na ne zrovna typické turistické místo - hřbitov. Samozřejmě ne ledajaký, nýbrž jediný hřbitov OSN na světě a já mám pro hřbitovy slabost, takže jsme tam rozhodně museli. Jsou zde pohřbeni vojáci, kteří padli při podpoře Jižní Koreje v korejské válce a je to vskutku působivé místo.
Večer jsme potom strávili na Gwangalli beach, z níž je dobrý výhled na most Gwangan, který je něco jako magistrála vedoucí na mostu kolem města přes moře. Je to perfektní prostor pro vyjádření korejské vášně pro neony, takže za tmy hraje a bliká všemi barvami. Fotky se nám z nějakého důvodu bohužel nepodařilo pořídit, nejspíš jsme měli plné ruce piva. Pokud by zde byl někdo obzvláště zvědavý, nechť si rozklikne tento odkaz s videem světelné show na mostě (a poučnými titulky).
Pro přespání jsme zvolili o něco odlehlejší Dadaepo beach, kam jsme sice jeli metrem* asi hodinu, ale byl tam opravdu klid a nikde nikdo až na spoustu komárů.
*Stručné poznatky k Busanskému metru: pro turisty přívětivé, veškeré nápisy v latince, hlášení zastávek v angličtině, dobrá dostupnost všude po městě, relativně levné, zběsilá klimatizace
Vlastně až později jsme se dozvěděli proč - bylo druhého září a to znamenalo, že skončila sezóna. A když v Koreji skončí sezóna, odejdou plavčíci, zavřou se sprchy a další zařízení, zmizí školy surfování a půjčovny všech vodních zábavností. A navíc, nesmí se koupat. Nezáleží na tom, jestli je víkend a na slunci 35°C, prostě skončila sezóna a šmitec. Takže i když se jen čvachtáte ve vodě, která je vám i dvacet metrů od břehu pořád jen po kolena, přifrčí na čtyřkolce pan plážepán, a začne na vás troubit a křičet "No swimming" a prostě musíte z vody, i když ve skutečnosti vlastně vůbec neplavete. Nedělní ráno v nás tak zanechalo lehkou pachuť frustrace...
Nechtěli jsme si ale nechat zkazit náladu na posledním dni výletu a tak jsme vyrazili zpátky do města na rybí trh Jagalchi, abychom si místo toho zkazili jen chuť k jídlu. Jagalchi je největší rybí trh v zemi a dá se zde koupit rozličná rybí a mořská havěť v jakékoliv úpravě, od živé přes smažené po sušené. Všude teče voda a line se nezaměnitelný rybí odér a prodávají se tu i potvůrky, o kterých jsme ani netušili, že existují.
Na závěr ještě jedno video pro silné žaludky:
Po tomto výjevu nás přešly i poslední zbytky chuti na něco rybího a tak jsme k obědu zvolili nekonfliktní kokos a sladké bochánky s kaštanovou náplní.
Po procházce centrem města a mlsání z pouličních stánků nám už zbývalo jen vyrazit zpět do Tegu. Cestu vlakem jsme strávili stylově vsedě na zemi, spoj v neděli odpoledne byl totiž samozřejmě plný a ukázalo se, že v jídelním voze se prostě sedí na zemi.
Musím přiznat, že nakonec jsme vesnici opravdu našli. Překvapilo nás ale, že přímo uprostřed pestrobarevné malebné vesnice trůnil nepřehlédnutelný šedivý panelák. Zvláštní je, že na fotkách v letáčku nebyl. Asi to z něj fotili nebo tak něco... Dalo by se tak říct, že jsme měli pravdu oba. Naplnila se totiž jak naděje Malého Prince v objevení vesnice, tak moje obavy z toho, jak to tam bude vypadat.
Zajímavé taky bylo, že vesnice byla plná turistů, které jsme předtím na cestě teda rozhodně nepotkali. Takže musel existovat i jiný způsob, jak se tam dostat než ten, který jsme zvolili my. Ukázalo se, že tím způsobem byl autobus, což mě nejdřív potěšilo, jelikož jsem nemusela zpět stejnou cestou, ale po tom, co se ukázalo, že řidič měl obzvláštní nadání pro navození dojmu horské dráhy, byly moje pocity značně smíšené.
Protože celá anabáze s vesnicí trvala déle, než jsme čekali, zbýval už čas jít spát. Noc jsme strávili na pláži, další den a půl potom v kopcích nad Busanem, o čemž se více rozepíše Malý Princ.
V sobotu odpoledne jsme byli zpátky ve městě a vydali se na ne zrovna typické turistické místo - hřbitov. Samozřejmě ne ledajaký, nýbrž jediný hřbitov OSN na světě a já mám pro hřbitovy slabost, takže jsme tam rozhodně museli. Jsou zde pohřbeni vojáci, kteří padli při podpoře Jižní Koreje v korejské válce a je to vskutku působivé místo.
Večer jsme potom strávili na Gwangalli beach, z níž je dobrý výhled na most Gwangan, který je něco jako magistrála vedoucí na mostu kolem města přes moře. Je to perfektní prostor pro vyjádření korejské vášně pro neony, takže za tmy hraje a bliká všemi barvami. Fotky se nám z nějakého důvodu bohužel nepodařilo pořídit, nejspíš jsme měli plné ruce piva. Pokud by zde byl někdo obzvláště zvědavý, nechť si rozklikne tento odkaz s videem světelné show na mostě (a poučnými titulky).
Pro přespání jsme zvolili o něco odlehlejší Dadaepo beach, kam jsme sice jeli metrem* asi hodinu, ale byl tam opravdu klid a nikde nikdo až na spoustu komárů.
*Stručné poznatky k Busanskému metru: pro turisty přívětivé, veškeré nápisy v latince, hlášení zastávek v angličtině, dobrá dostupnost všude po městě, relativně levné, zběsilá klimatizace
Vlastně až později jsme se dozvěděli proč - bylo druhého září a to znamenalo, že skončila sezóna. A když v Koreji skončí sezóna, odejdou plavčíci, zavřou se sprchy a další zařízení, zmizí školy surfování a půjčovny všech vodních zábavností. A navíc, nesmí se koupat. Nezáleží na tom, jestli je víkend a na slunci 35°C, prostě skončila sezóna a šmitec. Takže i když se jen čvachtáte ve vodě, která je vám i dvacet metrů od břehu pořád jen po kolena, přifrčí na čtyřkolce pan plážepán, a začne na vás troubit a křičet "No swimming" a prostě musíte z vody, i když ve skutečnosti vlastně vůbec neplavete. Nedělní ráno v nás tak zanechalo lehkou pachuť frustrace...
Nechtěli jsme si ale nechat zkazit náladu na posledním dni výletu a tak jsme vyrazili zpátky do města na rybí trh Jagalchi, abychom si místo toho zkazili jen chuť k jídlu. Jagalchi je největší rybí trh v zemi a dá se zde koupit rozličná rybí a mořská havěť v jakékoliv úpravě, od živé přes smažené po sušené. Všude teče voda a line se nezaměnitelný rybí odér a prodávají se tu i potvůrky, o kterých jsme ani netušili, že existují.
Na závěr ještě jedno video pro silné žaludky:
Po procházce centrem města a mlsání z pouličních stánků nám už zbývalo jen vyrazit zpět do Tegu. Cestu vlakem jsme strávili stylově vsedě na zemi, spoj v neděli odpoledne byl totiž samozřejmě plný a ukázalo se, že v jídelním voze se prostě sedí na zemi.
A to byl konec našeho prvního výletu, odnesli jsme si z něj spoustu zážitků, poznatků o korejských podivnostech a samozřejmě i fotek. Komu by se zachtělo vidět jich více, nechť nás neváhá kontaktovat, rádi se podělíme.
Komentáře
Okomentovat