Soul: Jak jsme oslavili výročí

Sotva jsme se vrátili z našeho výletu po jihovýchodní Asii a hned jsme se dostali do pěknýho svrabu. Přišel týden midtermových testů a my jsme museli společně se všemi ostatními korejskými studenty zasednout do studoven a učit se, učit se, učit se. A jestli se říká, že se Korejci hodně učí, tak v testovém období to platí dvojnásob. Dokonce je to natolik vážné, že je na kolejích zrušena večerka, aby se všichni mohli učit dle libosti, a tak se přes víkend na chodbách u studovny nakupily neuvěřitelné hromady kelímků od kafe.

Liška byla navíc ve dvojnásobném svrabu, krom nechuti ke studování ji trápila i ošklivá vyrážka, která vznikla na místech záhadných kousanců a začala náhodně vyskakovat všude možně v jejím kožichu. Navštívili jsme tedy univerzitního doktora. Říkejme mu třeba šaman. Šaman Lišku prohlédl, vředy jí zalepil a nasadil širokospektrá antibiotika, jelikož zjevně nevěděl, co s tím. Nesmíme však šamanovi křivdit, za svoji službu si příliš nenaúčtoval a tak jsme zaplatili 300 Kč a běželi pro léky. Avšak léčba nezabírala a svrab nemile ohrožoval náš výlet do Soulu. Přišel den odjezdu a nezbylo nic jiného než cestou na vlak doprovodit Lišku do nemocnice. Jednalo se o Fatima Hospital, která má mezinárodní lékařské centrum a oproti šamanovy i vyšší ceny – registrace 700 Kč a to se člověk ještě neposadil ani do čekárny. Avšak služba byla skvělá, Lišku doprovodil medik s dobrou angličtinou za vhodným doktorem, který nejen vyvrátil moji chybnou diagnózu, že je Liška ve svrabu, ale navíc rozpoznal, že se jedná o alergickou reakci na nějakého hmyzáka a nasadil léčbu, která snad zabírá. Liška tak zobe tolik léků, že by jí to mohla i kde která babička závidět (600 Kč). A s nadějí, že Liška neumře/neuhyne,* jsme vyrazili do Soulu.

*Nehodící škrtněte, dle volebních preferencí.

(Fotodokumentace vyrážky není zveřejněna ze strachu před obviněním z týrání zvířat.)

Výlet do Soulu byl dlouhodobě plánovaný tak, aby korespondoval s parlamentními volbami a my tak mohli uplatnit naše volební právo. Což jsme taky učinili na Velvyslanectví České republiky v Soulu a to dříve než se v ČR vůbec otevřeli volební místnosti. Na Velvyslanectví jsme taky poprvé potkali Čechy v Koreji a tak jsme si mohli pokecat s příjemnou paní úřednicí. Vlastně jsme si tedy spíš společně zanadávali, jak jsou Korejci divní, svázáni hierarchickou společností a nesmyslnými pravidly (o čemž už dlouho chceme napsat na blog, ale ne a ne si najít čas). A tak jsem z velvyslanectví odcházel s lehkým pocitem hrdosti, že jsem Čech. Což mě zas brzy přešlo nad výsledky voleb.

ARCHITEKTURA

A teď se konečně už dostávám k samotnému Soulu, což je opravdu úchvatné a ohromující město. Má téměř 10 milionů obyvatel a spletitá síť metra se sestává asi z devatenácti linek. Zároveň bych se nebál říct, že je Soul takovou výkladní síní Koreje a pravděpodobně to nejlepší, co jsme v Koreji zatím viděli. Náš výlet byl také speciální v tom, že jsme v Soulu oslavili třetí výročí ode dne, co jsem si Lišku ochočil, nebo možná ode dne, co si ona ochočila mne – kdo ví, jak to tehdy bylo.

Seoul se ukázal být skvělým místem k oslavě našeho výročí, jelikož obsahuje malý kousek Holandska, ve kterém jsme s Liškou strávili jeden z těch dobrodružných tří roků. Je zde totiž jeden dvouúrovňový kánál zdánlivě připomínající slavné kanály v Utrechtu. A tak jsme si půjčili kola a nostalgicky projížděli podél kanálu.

K rozjímání nad tím, co jsme za ty tři roky všechno stihli a jak nám to strašně uteklo, jsme zvolili Lotte Tower, což je pátá nejvyšší budova na světě s výškou 555 metrů a 123 patry. Výtah na horu jede jen chvilku a nebýt zalehlých uší, člověk by si ani nevšimnul, že během té chvilky vystoupal víc než 500 metrů. Turistům je zpřístupněno několik vrchních pater, kde jsou výklenky s prosklenou podlahou, venkovní balkóny, kavárna, restaurace a samozřejmě neuvěřitelné výhledy. My jsme na věž vyrazili před západem Slunce, abychom viděli Soul v denním světle, ale zároveň mohli sledovat, jak se ponořuje do tmy a rozsvěcuje k nočnímu životu.

Lotte tower rozhodně není jediným architektonickým skvostem Soulu. Z tohoto pohledu je vyhlášená především moderní čtvrť Gangnam, kterou většina lidí zná především z písně Gangnam style zpěváka PSY.

Je zde třeba obchodní centrum (0:32) nebo sídlo společnosti Hyundai a nebo budova, která vznikla křížením ementálu a velkého reproduktoru. Poblíž je také dvoupatrový most s nejdelším vodotryskem na světě (1:33), který jsme bohužel tryskat neviděli a tak jsme se alespoň prošli po malých ostrůvcích poblíž, které nabízejí také budovy se zajímavou architekturou.

The Tangent - sídlo Hyundai

Kříženec ementálu a reproduktoru

Most s vodotryskem, který netryskal

Avšak pro mě byla z architektonického pohledu asi nejzajímavější budova mimo Gangnam a to Dongdaemun Design Plaza (3:21) v části města, kde se zajímavým způsobem kloubí staré a nové. Tato obrovská budova slouží k různým účelům a mnohé části jsou přístupné veřejnosti. Při pohledu na ní jsem si nemohl nevzpomenout na návrh knihovny od Kaplického znám jako „Chobotnice“, avšak tato budova je spíše slimák. Při naší návštěvě jsme se trefili zrovna na nějaký fashion week, takže to v okolí slimáka velmi žilo a celkově to tvořilo nezapomenutelnou atmosféru.

Z tohoto pohledu je taky velmi zajímavá menší čtvrť Itaewon, ve které se údajně soustředí soulská smetánka, alternativci ale taky expati, takže je to asi jedno z mála míst v Koreji, které působí trošku různorodě a mezinárodně. Hlavní bulvár je poset rozličnými restauracemi, které na rozdíl od běžných ulic nenabízí furt to stejné dokola. My jsme do Itaewonu zavítali především kvůli galerii/muzeu Samsung Leeum a ač nejsem velkým příznivcem galerií a muzeí, tak na mě toto místo udělalo obrovský dojem. Bylo rozděleno do dvou částí, které se nacházeli ve dvou moderních a nápaditých budovách. V jedné byly různé historické objekty uměleckého rázu (porcelán, malby, modely pagod) a v druhé zas současné umění. Prohlídku nám zpříjemňoval interaktivní audio guide, který obsahoval 3D modely řady exponátů, které si člověk mohl na malém tabletu různě natáčet a zvětšovat do neskutečných detailů. Expozici umocňovaly také samotné budovy, které připravovaly nevšední zážitky v obvykle nudných částích muzeí, jako je třeba schodiště.

Schodiště

Jeden z exponátů

Tyto architektonicky úžasné a originální místa zdánlivě popírají to, jak jsme mohli Korejce doposud poznat. Tedy jako lidi svázané nesmyslnými pravidly, kteří ani nehledají smysl těchto pravidel a nechávají se vést za ručičku, jak to jen jde. Na druhou stranu jsou velice pracovití a disciplinovaní. Člověk by tedy ani nečekal, že takoví lidé, v kterých je kreativita spíše dušena a schopnost improvizace je něco nežádoucího, dokážou takové věci vymyslet a taky že ne, když se člověk pozorně podívá, tak zjistí, že většina z budov, které jsem popisoval, vytvořili zahraniční architekti, což je asi pochopitelné.

-    Dongdaemun Design Plaza – Zaha Mohhamad Hadid (Iráčanka pracující v Londýně)

-    Samsung Lee museum -  Mario Botta (Švýcar), Jean Nouvel (Francouz) a Rem Koolhaas (Holanďan)

-    Lotte World Tower – společnost Kohn Pederson Fox (Američani)

-    The Tangent (Hyundai HQ) – Daniel Libeskind (Polák žijící v New Yorku)

Staré a nové

HISTORICKÁ ČÁST

Krom moderní tváře města jsme se taky snažili objevovat historii Koreje, která je obzvláště bolestná a česká historie 20. století se oproti tomu může jevit jako večerníček. Jeden den jsme strávili obcházením chrámových a palácových komplexů, které historicky sloužily jako královská sídla. Avšak člověk jen těžko najde skutečně autentickou historickou budovu, většina z nich je totiž replikami obnovenými poté, co je japonská armáda při okupaci Koreje (1910-1945) zbořila či vypálila.

Mluvíme-li o okupaci Japonskem, tak jsme navštívili největší z mnohých věznic v Koreji, které v té době sloužili k zavírání veškerých nepohodlných, a svým „nepohodlím“, eufemisticky řečeno, jistě nezaostávala za jinými věznicemi zřizovanými totalitními režimy. Jedinou úlevou tak mohlo možná být, že vězni „pouze“ šili oblečení a vyráběli cihly, namísto například těžby uranu. Tato věznice se však proměnila v muzeum a památník té doby a jediné nepohodlí, které tam teď hrozí je pouze ušlapání korejskými turisty.

Okupace Japonskem skončila poražením Japonska ve 2. světové válce a zóna vlivu se v Koreji rozdělila podobně jako v Evropě, tedy dle postupu spojeneckých vojsk. Od jihu USA a od severu Rudá armáda. Národ byl rozdělen. Jeho sjednocení si chtěl vybojovat Kim Ir-sen. Původně jeden z významných partyzánů v odboji proti okupaci Japonskem, který se však nechal pohltit komunistickou ideologií, a podporován Stalinem a Mao Ce Tungem napadl Jižní Koreju v roce 1950. Rychle dobyl skoro celé území korejského poloostrova, avšak pod záštitou OSN přispěchaly na pomoc Jižní Koreji zejména USA a situace se obrátila. Armády brzy stály zpět tam kde začaly, na 38. rovnoběžce. Jsme ale ve studené válce, takže poměřování penísků bohužel neskončilo. Protiofenzíva pokračovala dále na sever, což však vedlo k otevřenému zapojení Číny za pokračující podpory Ruska. Představuji si to asi tak, že Rusové tam nebojovali asi tak jako nebojují v Doněcku. S touto podporou Severokorejci opět Američany a síly OSN přetlačili zpět až hluboko na jih, aby následně USA poslaly posily a armády se konečně po 3 letech mohly zastavit tam, kde začaly. V dohodách o zastavení bojů vznikla takzvaná demilitarizovaná zóna (DMZ) a tak zůstal národ rozdělen.

Najdi 5 rozdílů: vlevo Jižní Korea, vpravo země nikoho

DMZ jsme se rozhodli navštívit v rámci organizovaného zájezdu, což byl silný zážitek.  Navštívili jsme jeden z infiltračních tunelů, které Severokorejci kopali/kopou pro případnou nečekanou invazi do Jižní Koreji. Tento konkrétní tunel byl objeven díky jednomu ze zběhů, kterým se podařilo utéct ze Severní Koreji. Tunel je vyhlouben více než 70 metrů pod povrchem v žulové skále a celkově měří několik kilometrů a my jsme se jím přiblížili až na 170 metrů od pomyslné čáry, blíže jsme se už nedostali. Samotná hranice je totiž chráněná onou demilitarizovanou zónou, která je v průměru dva kilometry na jih a dva kilometry na sever. Na důkaz smíru, však měly být vybudovány i dvě vesnice přímo v tomto pásmu, jedna severokorejská a jedna jihokorejská. Zatímco v té jihokorejské opravdu žijí obyvatelé, především farmáři. Ta severokorejská je jen pouhou kulisou. Dominantou krajiny tak zůstávají pouze dva vysoké stožáry, na kterých vlají vlajky dvou znepřátelených států. Ten severokorejský je dokonce se 160 metry největší vlajkový stožár na světě. Co k tomu vedlo – no přece poměřování penísku, kdo bude mít vlajku na delším klacku.

Najdi dvě vlajky

Krom toho jsme z dálky viděli jihokorejský průmyslový komplex, který byl vybudován v Severní Koreji, aby zaměstnával levnou severokorejskou pracovní sílu na výrobu oblečení. A Severokorejci to vítali, jelikož jim to přinášelo zahraniční měnu. Průmyslový komplex byl však před rokem uzavřen v reakci na pokračující jaderné testy.

Vztahy tedy bohužel chladnou a pád této opony se zdá být v nedohlednu, přestože nápisy na poslední vlakové stanici postavené ve velkolepém stylu doufají ve sjednocení.