Jeju: Jak jsme cestovali?

Už při cestě vlakem z Busanu jsme s Liškou pročítali turistického průvodce po Jeju, což je ostrov jižně od korejského poloostrova ve tvaru šišoidu, asi 70km dlouhý a 30km široký a také to je pravděpodobně největší korejský turistický resort, který musí navštívit každý Korejec alespoň jednou za život, zkrátka taková Mekka pro Korejce.

Nicméně naše příprava na výlet po Jeju také v onom vlaku z Busanu skončila (s výjimkou nákupu letenek a vařiče), což jsme si uvědomili až po přistání na letišti v Jeju-si (největší město na ostrově – takové Brno u moře). Liška z toho byla trochu rozrušená a tak jsem musel čelit malověrné otázce: „Co budeme jíst a kde budeme spát?“ Při úniku z nepříjemné otázky jsem si pomohl citací nejcitovanější osoby na světě (Lk 12, 22) a vzal Lišku na hovězí stejk, který ji vždy potěší, za-ru-če-ně potěší. Dobrý stejk dělaný na grilu přímo na našem stole a poctivě nastříhaný nůžkami, tak abychom jej mohli jíst hůlkami, nám dal chvíli zapomenout na to, že nemáme kde spát a večer tak výrazně pokročil.

Noc první: Po jídle jsme vyrazili k nejbližšímu zelenému místu na mapě s nadějí, že rozbijeme tábor v rozlehlém městském parku. Neprostupnost místní zeleně nás však dovedla až na vrchol jednoho z kopců v tomto parku, odkud byl krásný výhled na místní přístav i město na druhé straně. Zároveň tam byl klid (byla už skoro půlnoc a kopec to byl strmý). Okouzlen tou romantikou jsem rozhodl, že zde postavíme stan a to na jediném možném místě, které bylo doslova uprostřed cesty vedle výškového bodu, který cesta způsobně obcházela zprava i zleva a za ním se zas hned spojila – zkrátka plácek akorát na náš stan.

Romantika však nevydržela dlouho. Přibližně v jednu ráno přišla na náš kopec skupina žen, a začaly zpívat a modlit se. Zpěv to byl naštěstí hezký a navíc v neuvěřitelné stereo kvalitě, jak nás obklopovaly v naší rakvi ze všech stran. Vydrželo jim to asi hodinku a pak obléhání skončilo. Avšak netrvalo dlouho a byli jsme obléháni znovu. Těsně před úsvitem přitáhla armáda východu Slunce chtivých joggerů, vyzbrojených tranzistoráky a jinými hudebními přehrávači*. Armáda sílila každou minutou a v momentě, kdy začala naše napínací lanka povolovat v náporu fotografů tlačících se na naše vyvýšené místo, došlo nám, že naše hradby dlouho nevydrží. A tak podobně jako při obléhání Helmova žlebu nám nezbylo nic jiného než vyjet do protiútoku. Bohužel jsem zrovna neměl koně, a tak jsem vylezl jen v trenýrkách, což způsobilo pohoršení a zmatení v řadách nepřítele až do té míry, že jeden z joggerů vypnul svou hrací skříňku a začal se mi omlouvat, že nás budí.

*Ve vší té technologické vyspělosti, Korejci příliš neuznávají sluchátka a tak řada z nich neustále vyhrává k-pop (korejský popíček) nahlas.

Tato první noc do jisté míry hezky demonstruje naší nepřipravenost a způsob jakým jsme si hledali naše tábořiště. Zažili jsme u toho spoustu zajímavého a tak následuje náš nocovník:

Noc druhá: Našli jsme si místečko u opuštěné klidné pláže na východě ostrova s krásným výhledem na kráter, kterému jsem familiárně říkal „Tufus Vulvus“, a o kterém jistě ještě něco napíše Liška. K večeři jsme si umíchali kotel vajíček se slaninou na palubě modelu lodě, která stála na pobřeží. A jak jsme se první noc moc nevyspali, tak jsme si teď řádně prováleli krkovičku. Ráno za přílivu jsme si i několikrát šli zaplavat, jelikož tu nebyl žádný plážepán, který by nám to zakázal.

Toto místo bylo také skvělé svým sociálním zázemím. Nedaleko bylo totiž malé bistro a mělo záchod na dvorku a to včetně hadice dostatečně dlouhé, aby si člověk mohl dát venku hadicovou sprchu. Místní sběračky chaluh ale neviděly příliš rády, že se blížíme k jejich hajzlíku. Nepřátelskou atmosféru se nám však povedlo rozptýlit, když jsem jim přenosil pár velkých pytlů s chaluhami, které ty mrňavé postarší Korejky musely ve dvou složitě válet a postrkovat na své místo. Tato má zcela zištná pomoc se setkala s velkým údivem a smíchem a tak jsme si potom mohli užívat nerušenou hadicovku.

Noc třetí: Pro třetí noc jsme si naplánovali jednu z vytipovaných pláží určených ke kempování. Ironií osudu jsme u ní našli jen cedulky se zákazy kempování. Nezbylo nic jiného než povečeřet a přespat v jednom z četných přístřešku, které jsou v Koreji velmi běžné ve veřejném prostoru a Korejci se v nich obvykle schovávají před sluncem a piknikují. Bylo tam však celkem rušno a komáři nám neúnavně oždibovali obličej, takže jsme se moc dobře nevyspali.

Noc čtvrtá: Po předchozí ne příliš vydařené noci začala Liška lobovat za kemp, avšak nedařilo se nám vygooglit něco příhodného a jak se večer blížil, tak nás opět tížila ona malověrná otázka. Naštěstí jsem na záchodě našel čas na přečtení informačního letáčku, který jsem celý den nosil po kapsách a zjistil jsem, že by měl být kemp asi sto metrů od Stone Parku, ve kterém jsem právě tak usilovně tlačil. A tak jsem mohl z toalety vyjít jako skutečný vítěz odlehčen od veškeré zátěže.

Kemp to byl nádherný a levný, takže jsme si plánovali krásnou noc, ale namísto toho celou noc intenzivně pršelo a my tak řádně navlhli od země. V průběhu dopoledne však vysvitlo Slunce a tak jsme vše usušili a dál se těšili z výletu.

Noc pátá a šestá: Tyto noci jsme strávili v kempu na úpatí Halasanu – nejvyšší hora Koreji. Liška se jistě rozepíše o výstupu na ní, ale noci byli nezajímavé až na zavřené sprchy, protože už je přece mimo sezónu, a tragickou ztrátu Liščiných hodinek – nechť obohacené Korejce dobře slouží.

Noc sedmá: Pro tuto noc jsem dopředu vyhledal kemp v „turistickém resortu“, abych Lišce dopřál sprchu při jejím truchlení nad ztrátou hodinek. Bohužel po příchodu do kempu asi v 9 hodin jsme byli nemile překvapeni  a to nejdřív nefalšovanou rvačkou dvou opilých Korejců a pak také tím, že si v poloprázdném kempu nemůžeme postavit svůj stan a ani se ubytovat v jednom z připravených stanů bez předchozí rezervace. Nepomohly ani Liščí smutné oči. Holt takto to dopadá, když jsme si jednou jedinkrát naplánovali už ráno, kde budeme večer spát.

Lehce rozladěni korejskou umíněností jsme odešli z toho kempu rozhodnuti, že sedmou noc spočineme v hostelu. Našli jsme si pokoj na booking.com, udělali rezervaci a za patnáct minut už Liška radostně poskakovala po posteli v útulném maličkém apartmánu. Zaběhl jsem ještě do sámošky, abychom si večer udělali degustaci korejských vín a ráno pak královský brunch, takže byla pohodinda.

Noc osmá: Rozhodli jsme se, že chceme vidět i nějakou autentičtější oblast a nejen turistické atrakce a tak jsme vyrazili v podvečer osmé noci na procházku místní obyčejnou vesnici, což alespoň pro mě bylo velice zajímavé. Konečně jsem měl pocit objevovatele a to je na cestováním s batohem na zádech tak nádherné, nikdy člověk předem neví, jaké zapadlé místo objeví a nebo jakou nevšední situaci bude muset řešit. Tentokrát jsme narazili na krásné a klidné místo pro naši osmou noc. Byl to takový malý parčík, který pravděpodobně vybudovala blízká továrna pro své zaměstnance, ale evidentně do toho parčíku již dlouho nikdo nezavítal vzhledem k množství pavučin. Od moře bylo slyšet sílící vlnobití způsobené tajfunem blížícím se k Japonsku a my jsme si opět vařili v typickém přístřešku a povídali si dlouho do noci.

Noc devátá: Poslední noc, ráno jsme už potřebovali být brzy na letišti a tak jsme se potřebovali utábořit někde v blízkosti Jeju-si. Vygooglený kemp nás opět zradil tím, že už byl kdysi dávno zavřen a tak jsme nakonec skončili v parčíku za letištěm, který byl pro účely stanování evidentně připraven. Letadla vzlétala přímo nad našimi hlavami v pravidelných intervalech, ale letový provoz naštěstí kolem půlnoci ustal a my jsme si tedy mohli na chvíli zdřímnout. Ráno už jsme se jen popovezli taxíkem na terminál a letěli jsme zpět.

Další zábavný aspekt našeho výletu po Jeju je bezpochyby i způsob naší přepravy, který nám připravil spoustu dobrodružství. Náš plán byl půjčit si na Jeju auto, jelikož je to mimo sezónu relativně levné a tak si člověk může za pár stovek na den půjčit krásný elektromobil a objíždět krásy Jeju po husté síti kvalitních silnic. Z tohoto plánu však sešlo v momentě, když jsme zjistili, že jsme si nechali oba mezinárodní řidičáky na koleji. Pro jistotu jsme ještě obvolali veškeré etablované půjčovny aut na ostrově, abychom skutečně zjistili, že nám žádná z nich bez mezinárodního řidičáku auto nepůjčí.

Alternativou pak zůstala hromadná doprava, která je vskutku kvalitní a dostupná – v základní výbavě je zběsilý řidič, zběsilá klimatizace a stabilní připojení přes wifi. Za naše putování jsme jeli autobusem právě 22 krát, což nás stálo přibližně 500 Kč. Chvílemi to připomínalo bojovou hru, jako hrajeme s dětmi na skautských táborech. Přiběhli jsme na zastávku, zběsile začali porovnávat symboly z jízdního řádu se symboly v mapě, abychom určili jakým směrem nabízené linky jedou, což byla první část šifry, následně jsme museli ještě zjistit, kdy daný autobus pojede, což byla mnohdy ta těžší úloha a doteď si úplně nejsem jistý, jak se správně v jízdních řádech na Jeju orientovat. Jakmile jsme nastoupili do autobusu, tak jsme sledovali GPS, abychom poznali, kde máme zas vystoupit. Někdy nám taky pomohli mapy na Googlu, které nám dokázaly často najít správnou linku, ale tu tabulku s časy odjezdů pravděpodobně v Googlu taky nepochopili, což nás uklidňuje.

Sem tam jsme si taky někoho stopli (2 krát), když se nám nechtělo hrát autobusovou hru, a na kratší vzdálenosti jsme často využili taxi (4 krát), kterých po ostrově jezdí mrak a na rozdíl od pražských taxikářů mají jednotný ceník a žádný z nich nás nechtěl natáhnout.

Podtrženo sečtenou takhle vypadalo naše putování po Jeju – černá čára a čísla v mapě označují naši cestu a nocoviště.

(Liška brzy přidá i poznatky z jednotlivých míst které jsme navštívili.)