Tchaj-wan: Jak jsem oslavil narozeniny vysoko v horách.

Tomu, jak jsem oslavil narozeniny vysoko na Tchaj-wanských horách, samozřejmě předchází to, jak jsme se s Liškou na Tchaj-wan dostali. V Koreji totiž mají začátkem října státní svátek Chuseok, což je takové korejské díkuvzdání. S tímto svátkem se řetězí i další, což dohromady tvoří týden volna a to pro všechny a nejen pro nás studenty.  Byla by marnost ptát se, kolik stojí v těchto dnech letenky na poslední chvíli, jelikož v těchto dnech jsou prostě všechny letenky z i do Koreji vyprodány.  Naštěstí nás to neodradilo od touhy cestovat a tak jsme lišácky koupili letenku z Koreje několik dní před tím než svátky započnou (nejlevněji v tu dobu do Taipei – Tchaj-wan) a zpáteční zas několik dní po tom, co svátky skončí (nejlevněji v tu dobu z Hai Phongu - Vietnam). Vznikl tak sedmnáctidenní výlet a jeho první kratší část v Tchaj-wanu teď popíši.

První dojem z Tchaj-wanu, když jsme vylezli z letiště? Horko a vlhko. A to i přesto, že byla hluboká noc. Není tak divu, že Liška po příchodu na hotel tentokrát nezačala radostně poskakovat po posteli, což bylo jediné štěstí, jelikož by si na takto tvrdé posteli šeredně nabila čumák, ale chopila se ovladače klimatizace a zarputile se snažila donutit ji k co nejvýkonnějšímu chlazení.

První dva  dny jsme tedy strávili v Taipei. Navštívili jsme ZOO, abychom si udělali fotku s pandou, ale zjevně jsme nebyli jediní dle davu před jejím výběhem, takže fotku s pandou nemáme, ale naštěstí alespoň lamy ochotně pozóvaly. 

Ale nejvíc času jsme strávili obcházení pamětihodností z kterých mě nejvíc zaujal památník „osvíceného“ diktátora a zakladatele Čínské republiky* Čankajška, ale za zmínku stojí i četné Taoistické chrámy, kam lidé přinášejí své oběti bohům a kde jsem stále zápasil s pokušením trochu posvačit z těch mís plných ovoce. 

*Věděli jste: Oficiální název státního uspořádání na Tchaj-wanu je Čínská republika.

Čankajšek sedící

Velký chrám u jezera Sun Moon

Večer jsme strávili proplétáním se špinavými uličkami nočních trhů, kde si člověk může koupit rozmanité zboží a povečeřet dle osobní odvahy. Jelikož jsme s Liškou v chutích spíše konzervativní, tak jsme si dali například smažené batáty, jak by řekl znalec – holt batát je batát. Na závěr jsme neodolali a dali si i „chicken ass“, což byl špíz ze slepičích kloak.

Z Taipei jsme směřovali za Eddiem, který měl pro mě první narozeninový dárek – moje první auto! A přesně jak název jeho půjčovny "cheapcartaiwan.com" sliboval, jednalo se o úchvatnou Toyotu Corollu v nadstandartní výbavě na svůj rok výroby 1995 a to včetně tempomatu, klimatizace, automatické převodovky a kožených sedaček, které člověk v horkém počasí obzvláště ocení. Eddie je férový dvou-metrákový chlap, který nám navíc přibalil i matraci, polštářek a deštník. Klíčky nám předával optimisticky se slovy: „ It’s brand new tires vehicle with good breaks and I am not an ass-hole I will not charge you every scratch.“ To jsem si hodně oddechl, jelikož by nám trvalo řadu hodin vyfotit všechny ty promáčkliny, škrábance a oprýskané části. Navíc nám přidal i pár užitečných rad jejichž vyrozumění jsem musel dokonce podepsat, zněly přibližně takto:

• -       Otvírej pomalu dveře, abys neohrozil skútry
• -       Neřiď se samofory, sleduj provoz
• -       Nejezdi na červenou, všude jsou kamery
• -       Ještě jednou: otevírej pomalu dveře, abys neohrozil skútry
• -       Neřiď pod vlivem, jinak ti vrátím zálohu až tě pustí z basy
• -       Nos bezpečnostní pás, aby se potom našlo tělo
• -       A dávej pozor na skútry

A tak jsme mohli vyrazit vstříc noci do hor a mě hřál pocit, že jedu v novém luxusním voze, vedle mě sedí krásná Liška a navíc, že mám na zadních sedadlech matraci. Navázali jsme taky na  náš kočovný kempingový život.

Když jsme zaparkovali přibližně o půlnoci na odlehlém parkovišti, kam mě dovedl můj internetový průvodce slibující „Secrete hidden places on Taiwan“ v podsložce „The best wild camping places“, tak mě Liška začala důrazně varovat, že už v žádném případě nespí jinde než v kempu nebo hotelu, ale nebylo ji to nic platné. Všechny další noci na Tchaj-wanu jsme strávili na divoko a poslední noc, jsme dokonce přespali na tom stejném parkovišti, jelikož si Liška oblíbila místní hadicovou sprchu.

Toyotku jsme měli půjčenou na čtyři dny a pět nocí, takže nebylo moc času nazbyt. Našim hlavním cílem byla centrální část Tchaj-wanu, kde jsme plánovali vyrazit na túru. Rychle jsem okoukal a osvojil si místní horský styl - před zatáčkou zmáčknout klakson, zavřít oči a poslat to tam. 

Potřebovali jsme překročit horské sedlo v nadmořské výšce 3275 m a trochu jsme se obávali, zdali na to bude mít Toyotka dech, ale byla skvělá a do kopců se srdnatě drala po úzkých serpentýnách a ve strmých pasážích výše v horách si prostě zařadila jedničku. Uvařili jsme ji jen jednou, ale ani nám to nevadilo jelikož výhledy po cestě byly fascinující a tak jsme stejně každou chvíli někde zastavovali a kochali se. Krom toho jsme po cestě obdivovali četné vodopády, úchvatnou mramorovou soutěsku v národním parku Taroko a jedno odpoledne jsme strávili hledáním termálních pramenů v oblasti, kde byl turismus zakázán kvůli nestabilnímu podloží a tak se z turistického střediska stalo téměř město duchů, což byl sám o sobě zajímavý zážitek.

Liška motivuje Toyotku  lepšímu výkonu

A k takovýmto výhledům nás Toyotka dovezla

Mramorová soutěska v Taroku

A teď už konečně něco k tomu, jak jsem oslavil narozeniny. Mělo se tak stát na oné túře a tak jsme ji plánovali dopředu. Zjistili jsme, že není zas tak jednoduché vyrazit na vysokohorskou túru v Tchajwanských horách, jelikož k tomu člověk potřebuje permit od národního parku a další permit od místní policie. Vyhlídli jsme si řadu možných vrcholů, ale často jsme narazili – buď byla moc jednoduchá, takže jsme měli obavu, že půjdeme v procesí turistů, nebo na vrchol vedla lanovka, a nebo bylo nezbytné být alespoň tři pro získání permitu a Liška zatím nepočala. Nakonec jsme tedy zvolili horu Bilu v národní parku Taroko, kde byl jediným háčkem pro získání permitu tchajwanský emergency kontakt, který jsme naštěstí měli díky mému kamarádovi se slabostí pro asijské slečny – díky Mikuláši. O permit si je třeba zažádat on-line nejméně sedm dní před túrou, je potřeba vyplnit detailní časový harmonogram a když pak člověk usilovně volá do správy národního parku, tak nakonec permit od národního parku dostane. Zbýval tedy už jen permit od místní policie, což je větší sranda než by člověk čekal. Místní policie nám připravila zábavnou hru. Najít policejní stanici není sice zas tak těžké, je v každém městečku. Celkem rychle jsme našli i zábavného, ochotného strážníka s kterým se dalo hovořit anglicky. Vyplnil jsme asi dvacet dotazníků povětšinu v čínštině. Když už jsme si mysleli, že je vše u konce, obdrželi jsme tři složky papírů s instrukcí, jednu doručte na osmnáct kilometrů vzdálenou stanici, jednu doručte do schránky na začátku túry a jednu mi doneste zpět po túře. Český úředník se má ještě co učit v hodinách byrokracie.

Samotná túra byla skvělá, takže za to papírování rozhodně stála. První část (9km) byla po bývalé horské cestě, která nemohla být tak stará, soudě dle vraků dopravních prostředků a dopravních značek, ale přesto jsme si nedovedli představit, jak v některých úsecích auta projížděla. Místní tajfuny, laviny a jiné živly dokáží horskou krajinu proměnit k nepoznání strašně rychle. Cesta byla ale po vrstevnici a tak rychle ubíhala a my si mohli dovolit nastoupit na túru až ve tři odpoledne, abychom se setměním v 6 hodin dorazili na místo našeho prvního bivaku, kde se podávaly spaghetti bolognese a becherovka. 

Ráno přišel den D, moje narozeniny a den zdolání vrcholu Bilu (3371 m.n.m.). Čekalo nás převýšení 800 metrů na kilometru a půl, takže průměrné stoupání 45 stupňů, což nám dalo řádně pokouřit, ale na oběd jsme stanuli na vrcholu. 

Mylně jsem si myslel, že to nejhorší máme za sebou a že nás čeká už jen pár kilometrů po hřebeni a cesta dolů, ale opak byl pravdou. Hřebenová cesta nás vedla nahoru a dolu po skaliscích a máloco nám odpustila. 

Přesto to pro mě bylo nádherné, krom nádherných výhledů jsem nesmírně ocenil místní flóru. I nahoře na hřebení rostli obří stromy, některé z nich se přímo tyčily k nebi. Jiné tvrdé horské klima zkroutilo do roztodivných tvarů.

Úzká pěšina se často prodírala bambusem vyšším než jsme my. Zároveň po ní moc lidí nechodí, soudě podle množství pavučin a podle toho, že jsme na hřebeni nikoho nepotkali. 

V této džungli naprosto osamoceni jsme narazili na krásné místo pro naše přespání ve výšce přibližně 3100 m.n.m. Znaveni po těžkém dnu jsme si uvařili skromnou večeři, načali láhev skvělého místního medového vína a u ohně rozdělaného kempingovým vařičem oslavili moje narozeniny. Krásnější narozeniny bych si nedokázal představit.

Ráno jsme už začali klesat a brzy došli zpět k silnici, kde jsme si nechali zaparkovanou naši Toyotku, a začali se přesouvat na letiště odkud jsme přeletěli do Vietnamu, o kterém napíšeme zas později.

(Více fotek rádi zašleme na požádání.)