Jeju: Co jsme viděli

Z Jeju jsme se vrátili už více než před měsícem a půl a Malý Princ už dávno sepsal své vtipné postřehy o tom, jak jsme po něm cestovali. Kvůli Liščí Ostudě se ale až do teď neví, co jsme tam kromě spaní a ježdění autobusem vlastně dělali. A že toho ve skutečnosti nebylo málo, tady to je.

To, že se vypravíme na Jeju jsme tušili už v Praze po letmém prolistování průvodce. Nabízí totiž hned několik korejských "nej" -  je to největší ostrov, nejjižnější místo země a leží zde nejvyšší hora. Kromě toho se sem jezdí za nesčetnými písečnými plážemi a řadou přírodních krás, z nichž většina má co dělat s tím, že ostrov je sopečného původu. Zároveň je ostrov velmi snadno dostupný, do hlavního města Jeju-si létají letadla z většiny letišť v pevninské Koreji doslova každých pár minut (náš fundovaný odhad, po tom, co jsme spali v až příliš těsné blízkosti letiště v Jeju-si, je každé 3,5 minuty) a let netrvá ani celou hodinu.

Po důkladnějším prostudování průvodce jsme zjistili, že je těch zajímavostí dokonce až příliš moc na jeden prodloužený víkend, a tak že nejrozumnější možností bude vynechat jeden týden školu a udělat si na Jeju desetidenní výlet. Za tu dobu se nám pak povedlo prozkoumat ostrov docela podrobně a v podstatě jsme jej objeli celý dokola, samozřejmě s odbočkou do středu, kde trůní nejvyšší hora Hallasan. To co jsme viděli, by se dalo rozdělit na přírodní krásy a kulturní zajímavosti.

Přírodní nádhery

Nejcharakterističtějším rysem ostrova je rozhodně jeho sopečný původ, který determinoval vznik hory Hallasan a nespočtu dalších menších kráterů, lávových tunelů, podivně tvarovaného pobřeží a dalších neobyčejných přírodních útvarů. Díky tomu se také Jeju dostalo na seznam Světového dědictví UNESCO a mezi Nových sedm divů přírody. Tak je jasné, že jsme museli všechno řádně prošmejdit.

Začali jsme pěkně odspodu, v podzemí - v lávových tunelech Manjanggul. Na Jeju je hned několik komplexů lávových tunelů, ale Manjaggul je obzvlášť ceněný pro svou zachovalost a z celkové délky asi 8 km je celý 1 kilometr přístupný veřejnosti. Vstupné je za pusu a na rozdíl od jeskyní a podzemních tunelů, které jsme navštívili v Evropě nebo v ČR, nás překvapilo, že zde není prohlídka s průvodcem a tak si člověk může courat v tunelu dle své libosti. Tunel je to vskutku obrovský, průvodce jej přirovnával k chodbám obřího hada, ale já, rodilá Pražačka, jsem v něm ze všeho nejvíc viděla pražské metro. V některých místech byl o něco užší, jinde zase tvořil obrovské a vysoké síně, ale v průměru příměr k metru docela odpovídá. Když si ale člověk uvědomí, že na rozdíl od metra jej nevyhloubil člověk svými sofistikovanými nástroji, ale podzemní řeka horké lávy, musí přiznat, že je to rozhodně působivý přírodní úkaz. Na rozdíl od metra taky tenhle tunel není rovný, ale tvoří meandry jako skutečné koryto řeky a výjimečně i lávové stalagmity a pilíře. Z první památky na Jeju jsme tak odcházeli nadšení. (Na fotkách bohužel tunel úplně nevynikne, budete tam holt muset vyrazit a přesvědčit se, že nekecám.)

Dalším vyhlášeným místem je Seongsan Ilchulbong - tuffový válec, kráter taktéž sopečného původu, který na úzkém výběžku vystupuje přímo z moře. Ptáte se, co to znamená tuffový? My to taky přesně nevíme, ale všichni tomu tak říkají, tak to říkáme taky. Nejspíš to slovo, ale jen tak nezapomeneme, protože pro neschopnost zapamatovat si pravý název tohoto kráteru jej Malý Princ překřtil na "Tufus Vulvus." Že pořád nevíte, jak si takovou věc představit? Snad napoví fotky níže, je to ale v podstatě kopec, jaksi v půlce uříznutý se zarostlým kráterem navrchu.

Rozhodli jsme se nahoru vypravit se západem slunce. Kopec je to nevysoký, v nejvyšším místě má jen 182 metrů, ale roste přímo z moře, a tak je stoupání nahoru strmé a ve vlhkém korejském horku veskrze nepříjemné. Je to navíc jedno z nejznámějších, a tudíž nejvíce turistických míst na Jeju a tak jsme výstup podnikali v zástupu lidí.

Zde si dovolím ještě malou vsuvku o turismu na Jeju. Jeju je nejoblíbenější korejské místo pro dovolené a navštíví jej ročně miliony lidí. Většina památek a zajímavostí je tak zavalena turisty a spousta míst je turismu přizpůsobena. Všude jsou informační tabulky, plůtky, hrazení a chodníčky a u památek je pečlivě vytyčené, kam přesně člověk smí jít. Všude se platí vstupné (i když často zanedbatelné) a všude jsou veřejné záchody (s toaletním papírem!)*. Specialitkou Jeju je ale také to, že drtivá většina turistů zde jsou Korejci a tak ani v těch nejvíce turistických místech se člověk často anglicky nedohovoří. Nevadí, nejčastěji používané korejské slovo - "děkuji" - už umíme. Stejně jako jsme se s tím setkali už v Busanu i na Jeju nesmlouvavě drží sezónu. A když sezóna skončí, má jeden často smůlu. Od začátku září se tak ani tady nesmí koupat, nedají se nikde půjčit lodičky na vodu nebo surfy a zavřou se veřejné sprchy na plážích, aby to koupání nikoho ani nenapadlo. Zavřou se i některé kempy a jinde pro jistotu alespoň taky zavřou sprchy. Na počasí či počtu zájemců samozřejmě nesejde, pravidla jsou prostě pravidla a přes ně nejede vlak.

Výstražná cedulka, kdybyste si náhodou nevšimli tý tlustý větve.

Cedulky a masivní zábradlí.

Když se vrátím zpět k Seongsan Ilchulbong, není co se turismu týče žádná výjimka, naopak spíše zářný příklad. Do kopce se šlape po schodech a nahoře je jen malá plošinka, z které si lze kráter z vrchu prohlédnout, o nějakém obcházení dokola nebo snad dokonce vstupování do středu kráteru ale nemůže být řeč. Ještě teď se tak v duchu směju, když si vzpomenu, že Malý Princ původně navrhoval, že půjdeme nahoru s veškerou bagáží a zkusíme se utábořit v kráteru... I přes všechny ty lidi a velmi omezený prostor k pohybu se nám Tufus Vulvus líbil a cestou dolů jsme se mohli kochat krásným výhledem na přilehlé pobřeží.

*S těmi záchody je to asi nějaká korejská specialita, protože jsem si toho všimla už v Busanu a jako celoživotní počůránek to dokážu náležitě ocenit. Naopak odpadkový koš aby člověk pohledal a tak i disciplinovaní Korejci odhazují odpadky všude možně, protože často prostě není kam jinam. Inu kulturní rozdíly a rozdílky...

Na ostrově jsou dále desítky dalších kráterů, většina z nich je zalesněných a zarostlých, ale na některé je možné vylézt, na pár z nich se i vybírá vstupné. My jsme navštívili ještě asi dva. Žádný z nich ale není takhle zvláštně uříznutý a tím, že jsou ve vnitrozemí, nevypadají tak zajímavě, a tedy nestojí za delší povídání.

Co ale stojí za zmínku jsou útesy Jusangjeollidea u Jungmunu, které tvoří jakoby varhany a vznikly prý tím, jak horká láva stékala přímo do moře.  My jsme navíc měli to štěstí, že se zrovna hnal k Japonsku tajfun, což způsobilo i na Jeju docela slušný vítr a tím pádem i vlny, které se o útesy tříštily a voda stříkala vysoko do vzduchu. Že jsme tak natrefili na něco mimořádného jsme pochopili z nezvladatelného pištění Korejců, které následovalo po každé větší vlně. No…nás to tedy ke kvičení nedohnalo, ale zato máme pár slušných selfíček.

U Jungmunu a Seogwipa jsme taky obrazili několikery vodopády, ale bohužel v nich po celém létě neteklo moc vody, takže nás žádné z nich tak úplně neohromily. Za zmínku stojí leda Jeongbang Pokpo, které padají přímo do moře, což se jen tak nevidí. Bohužel davy lidí, vydlážděné chodníčky a všudypřítomné zábrany a výstražné tabulky na výsledném dojmu značně ubírají.

Jeongbang vodopád, který padá přímo do moře.

Typická korejská výstražná cedule u jednoho z vodopádů

K tomuhle vodopádu vás pro jistotu blíž nepustí. You can be died, že jo.

No a konečně zlatý hřeb přírodních krás na Jeju – Hallasan. Tato vyhaslá sopka trůní majestátně přímo uprostřed ostrova a je se svými 1950 metry nad mořem nejvyšší jihokorejská hora, takže její dobití bylo pochopitelně středobodem našeho itineráře. Na horu se podnikají jednodenní výšlapy, my jsme ale původně chtěli jít tři dny – vyrazili bychom pěšky už přes přilehlý les/park, druhý den bychom došli do národního parku Hallasan, kde bychom přespali ve stanu nebo v jednom ze dvou sheltrů a třetí den dopoledne bychom vylezli na vrchol a slezli dolů jinou cestou. No tak to jsme se spletli, a to tak že hodně.

První zádrhel nastal v onom přilehlém parku, který měl regulérní vstupní bránu a strážce parku. Ten nám až příliš ochotně vysvětlil, že červeně vyznačená cesta na mapě znamená, že se na ní nesmí. Bylo by bláhové snažit se zjistit proč, nebo proč takovou cestu vůbec zakreslují do map. Samozřejmě to byla cesta, po které jsme chtěli jít. No nic, třeba to nějak půjde že jo, prostě tam půjdeme, nebude tam přece stát hlídač. Na inkriminovaném rozcestí sice nestál hlídač, zato tam byla kamera s pohybovým čidlem, které spustilo litanii korejských nadávek. Aspoň jsme tak usoudili, neumíme korejsky, tak jsme nadávali zpátky česky. Jsem si jistá, že aspoň tenhle souboj jsme vyhráli, protože čeština má spoustu krásných nadávek. Nicméně ultimátně nakonec zvítězila ona kamera, protože červenou cestu jsme vzdali. Museli jsme tedy vyrazit přes park jinudy a také přehodnotit naše plány na přespání, protože když měli kamery tady, jak to asi bude vypadat v národním parku. Ještě večer jsme se dopravili ke vstupu do parku, u kterého byl jediný kemp široko daleko, kde jsme se za pomoci přítele na telefonu dokázali s přítomnými strážci parku domluvit na přespání.

Vidíte ty červený cesty? Tak po těch nesmíte.

Jak bude vypadat výstup na horu jsme začali tušit už kolem 6 ráno, kdy se na obrovském parkovišti vedle kempu začali rojit zuřivý korejští turisté. Pěší turistika je totiž národní sport korejských seniorů, který berou nesmírně vážně. Navléknou se do toho nejbarevnějšího sportovního oblečení, a to včetně nepromokavých bund za třicetistupňového horka, rukavic a samozřejmě širokého kšiltu jako nezbytné ochrany před sluncem, a s ručníkem kolem krku a za hlasitého hekání se vydají na cestu. A Hallasan je samozřejmě jejich Mekka. Jestli jsme na Jeju byli často otráveni z přemíry pravidel a turistických opatření, tak na Hallasanu se teprve pořádně vymkly z kloubu. Park má jen několik vstupů a pouze dvě cesty, které vedou až na vrchol. Vstoupit do parku smí člověk jen do určité hodiny, která se mění v závislosti na ročním období. Před určitou hodinou pak musí projít ještě jedním checkpointem, jinak ho nepustí dál, protože by nemusel cestu nahoru stihnout. A ano hádáte správně, v určitou hodinu vás začnou nahoře vyhánět megafonem, abyste stihli cestu dolů. Správa parku také může rozhodnout o jeho úplném uzavřením v případě špatného počasí, například pokud prší a mohlo by to klouzat. 

Korejci nemají otevírací hodiny, nýbrž zakázané hodiny.

Cesta na vrchol Hallasanu je sice strmá, stoupá z cca 650 metrů do nadmořské výšky 1950 metrů, ale nejde o žádný náročný terén. Celou dobu se jde po upravených chodníčcích nebo dokonce schodech, všude je zábradlí, takže prostě nejde z cesty ani sejít, natož se třeba ztratit. Je tu samozřejmě taky spousta lidí a když dojdete až nahoru, připadáte si jako na rušném náměstí, všude posedávají Korejci a pojídají hůlkami kimči. Druhý den ráno jsme navíc zjistili, že jsme měli v náš den výstupu vlastně docela štěstí, protože na parkoviště přijelo asi dvanáct zájezdních autobusů a vysadilo tam hordy Korejských studentů, oblečených do jednotného sportovního úboru, které se po krátké rozcvičce sešikovaly a v zástupu vyrazily na horu. Ve zkratce řečeno, toužíte-li po klidných přírodních zážitcích, vyhněte se Hallasanu.

Schody a zábradlí.

Všude chodníčky a davy Korejců na vrcholu.

Na obranu parku je ale třeba říci, že příroda je tam opravdu krásná, výhledy znamenité a samotný Hallasan je krásný vulkán, na jehož vrcholu je ve vlhčím období jezero (my měli smůlu a bylo tam vyschlo).

Vrchol Hallasanu.

Zajímavá alternativa je ale třeba některá ze sítě stezek Jeju Olle Trail, což jsou značené turistické cesty, které vedou kolem celého ostrova a dokonce i na několika blízkých menších ostrůvcích. My jsme nakonec litovali, že jsme vyzkoušeli až v posledních dnech jen jednu z cest, protože nás zavedla na hezká místa a hlavně mimo hlavní turistický proud.

Kultůra

Ač to tak zatím mohlo vypadat, Jeju není jenom příroda. Díky jákemusi zvláštnímu daňovému zvýhodnění je zde taky spousta muzeí, z nichž některá jsou až bizarního rázu. My jsme se podívali do velmi zvláštní galerie Yumin Art Nouveau, která vystavovala kolekci francouzské keramiky ve velmi působivém areálu od japonského architekta Anda Todoy. Museli jsme zde uznat korejský smysl pro dramatičnost, protože nebýt důmyslné architektury, nasvícení a vůbec skvěle podané výstavy, samotná keramika by to nebyla příliš zajímavá.

Po zdech za námi teče voda. Umění.

Na radu průvodce jsme navštívili uměleckou vesnice Jeoji, kde mají svůj ateliér mnozí umělci a kde je i několik muzeí. Na rozdíl od jiných míst, kde jsme byli, tu bylo překvapivě mrtvo. Naopak v muzeu čaje bylo velmi živo, jelikož se tam neplatilo vstupné a člověk se mohl projít po čajových plantážích. Výpadky na vstupném si ale muzeum bohatě vynahradilo v obchůdku s pěkně mastným originálním jejuským čajem a v kavárně, jejíž hitem byl čajový koláček a čajová zmrzlina.

V čaji.

Podívali jsme se taky do dvou „folk village“, jedna byla turistický park s popisky a vysvětlivkami o tradičním životě na Jeju, druhá pak skutečná vesnice, kde lidé v tradičních domcích stále bydlí, jen si je trochu vylepší klimatizací či plastovými okny.

Tradiční domek

Nejzajímavější nebo možná spíš nejzvláštnější z těchto atrakcí byl ale určitě Jeju Stone park – neuvěřitelně rozlehlý areál plný…no, prostě kamenů. A že jich tam byla skutečně spousta. Kameny roztodivných tvarů, sochy od starobylých po moderní, tradiční stavby, hrobky, zkrátka kamení ve všemožných podobách. V areálu bylo i několik muzeí, které samozřejmě vystavovaly kameny, ale popisovaly také geologický původ Jeju. Vše je navrženo a vystaveno s patřičnou korejskou dramatičností. A když došly kameny, tak přišly kořeny. Spousta kořenů.

Na ostrově je i spousta chrámů, ta potíž s nimi ovšem je, že jsou všechny poměrně nedávno zrekonstruované, takže člověku nedodají moc pocit historična, a taky všechny vypadají dost podobně. Nás zaujal jen jeden chrám, a to hlavně svou klidnou atmosférou a krásnou polohou pod horami, protože byl vzdálený jen asi kilometr od toho všeho hemžení pod Hallasanem. Ani vlastně nevíme, jak se jmenoval.

Podtrženo sečteno na Jeju je toho opravdu hodně k vidění a nemohli jsme ho vynechat i kvůli slávě, která ho předchází. Možná by však bylo lepší za pár dní objet autem ty největší turistické atrakce, které člověk prostě musí vidět a pak objevit autentickou krásu Jeju na odlehlých turistických trasách - Jeju Olle trails.