Jirisan: Jak jsme čundrovali.

Po dlouhém odkládání konečně dozrál čas i na to, abychom se vypravili na pořádný čundr v Koreji. Pro tento účel jsme již měli dlouho vyhlídnutý nejstarší a největší národní park Koreji, Jirisan. Toto žulové pohoří tvoří nádherný hřeben a krom toho se zde také nachází nejvyšší pevninská hora Jižní Koreje, jejíž název je tak složitý, že bych jej pravděpodobně ani nedokázal správně opsat natož vyslovit. Přechod od západu na jih, který jsme zvolili, měří asi 40 km, takže nám na něj náš prodloužený študácký víkend akorát tak stačil.

Cestu jsme si museli detailně rozplánovat již před odjezdem, jelikož v chatách na hřebeni je možno přespat pouze s platnou rezervací. Původně jsme měli celkem radost z toho, že chladné noci s teplotou kolem 4 stupňů přečkáme v teple, že jsou chaty na každém kroku, pokud váš krok měří v průměru 6 km, a také z toho, že noc v nich není vůbec drahá – většina z nich stála přibližně 160 Kč/osoba/noc. Avšak již po první noci jsem si říkal, že bych možná radši spal ve stanu. Tyto chaty měli totiž velké ložnice s postelemi* ve třech úrovních s kapacitou ve vyšších desítkách nocležníků. Někdy postýlky tvořili hezké boxíky po dvou, jindy jednotlivé patro tvořilo jen velké letiště, kde jednotlivé spací místa byla oddělena lištičkami. Bohužel se nejednalo o malé lišky, nýbrž o malé plastové lišty.

* Postel je velmi nadsazený výraz, zkrátka kousek podlahy vyhrazený pro tebe.

Což by bývalo bylo úplně super a velice bychom si toho vážili, nebýt toho, že jsme v Koreji a tak tam s námi spali Korejci. To znamená, oddělené ložnice pro pány a dámy, vytopeno na 30 stupňů a hlavně obrovská neohleduplnost od ostatních. Korejci jsou holt už takoví, pokud ti poskytují službu, tak jsou milí a uklánějí se, ale jakmile jsi pro ně cizí, tak zdvořilost nemůžeš čekat. Necítí stud ti prásknout dveřmi před obličejem, na ulici nečekej, že by se ti někdo uhnul, a nástup a výstup z metra je skutečně dobrodružná záležitost, jak se proti sobě tlačí vystupující s nastupujícími, což se rychle změní v boj o život a už se proti sobě tlačí všichni navzájem. Na chatách se jejich neohleduplnost projevovala různě, práskání dveřmi, hlasité mluvení a balení věcí ve tři ráno a proč si na to vlastně nerozsvítit.

Na druhou stranu Korejci si umí túru po horách opravdu užívat. Každý večer to u chat vypadalo skoro jako na letní party. Všichni připravují na kempingových vařičích korejské BBQ a zapijí to soju. Což oproti našemu skromnému vaření v podobě instantního rizota nebo zeleninového curry působilo dosti mažňácky a v Lišce ty jejich hovězí stejky neustále vyvolávaly touhu po masu. Když už jsem se bál, že se pustí do mě, tak jsem jí připravil toust s tuňákem, ale to ji akorát podráždilo jazýček.

Nakonec u vedlejšího stolu nevydrželi Liščí mlsné koukání a tak jsme byli pozvání ke stolu. Maso měli znamenité a nakonec ani nevadilo, že nikdo z nich nemluvil anglicky. Po pár kelímcích soju a dopití placatky s Becherovkou, došlo k mezinárodnímu porozumění.

Tu nejtěžší část cesty jsme si však odbyli už cestou do hor. Nebylo to sice nijak daleko, ale i přesto jsme na začátek naší túry cestovali autobusem skoro celý den. A když už to vypadalo, že jsme tuto úmornou cestu zvládli, ukázalo se, že jsme při posledním přestupu nastoupili na špatný autobus. Ano, jel z nástupiště 11 přesně v 16:20, jak jsme měli napsáno na jízdence, ale přesto to nebyl on. Náš autobus totiž pravděpodobně odjížděl z nástupiště 11 ¾. Po hodinové okružní jízdě nás vrátil tam, kde jsme na něj nastoupili a nám nezbylo nic jiného než poslední úsek zdolat taxíkem, což nakonec byla skoro pětina celkových nákladů na tento výlet.

Taxík nás však vysadil v příjemné nadmořské výšce 1100 m.n.m a nám zbývaly necelé dva kilometry do první chaty, kam jsme dorazili se setměním. A už na těchto dvou kilometrech jsem byl úplně nadšený. Všudy kolem nás pestrobarevné lesy ve večerním světle a já se obával, že přes noc začne foukat a ta krása zmizí.

Naštěstí se moje iracionální obava nenaplnila a místo toho jsme se probudili do krásného slunečného dne, který jsme si náramně užívali. Fotili jsme jako diví a užívali si teplého dne jen v tričku a kraťasech. Cesta nás vedla po zalesněném hřebeni přes mnohé vrcholky, na kterých se nám často otevřel nádherný výhled.

Za zmínku stojí i zdejší fauna. Mě nejvíce uchvacovalo množství různorodých ptáků, nejčastěji zde byli takoví velcí černí, ale i řada jiných. Zajímavé bylo i setkání s místními veverkami, které vypadali přesně jako Chip a Dale z Rychlé roty. Ikonickým zvířetem tohoto národního parku jsou však medvědi, kteří byli nejdříve lovci vyhubení a v nedávné době se je daří na svahy opět vracet. Liška má normálně z medvědů poměrně strach, ale zde jí vymyly mozek všudypřítomné cedule a plachty, které upozorňují na přítomnost medvědů; zakazují jejich krmení; instruují, jak se v přítomnosti medvěda chovat; nebo pouze ilustrují, jak by medvědovi slušel klobouk. Každopádně zde nakonec opravdu Liška toužila se s oním medvědem potkat. Bohužel se tak za celou dobu nestalo a tak jí muselo stačit alespoň chvilkové vzrušení, když jsem na ní zabručel z bambusového houští já.

I třetí den pokračoval v podobném duchu jako druhý až jsme večer došli na chatu asi hodinu cesty od nejvyššího vrcholu. Ráno jsme si dle plánu přivstali, abychom stihli vyběhnout nahoru na východ Slunce. Přes noc se dost rozfoukalo, což nám vyčistilo večerní oblačnost a my jsme mohli obdivovat hezký východ Slunce, bohužel však i s dalšími sto Korejci, kteří opět hlasitě projevovali svoji radost.

Vítr byl celkem silný a tak jsme během té krátké chvíle na vrcholu dost promrzli. Takto jsme zakoušeli úplně jiné počasí než v předchozích dnech celé dopoledne a Liška ukazovala svoji skvělou schopnost obléct si na sebe všechno oblečení které má zrovna s sebou. Brzký budíček a větrné studené počasí ji však natolik vysílilo, že si musela dát šlofíčka v závětří chaty před i po obědě.

Po obědě jsme začali už klesat a schovali se tak před větrem za hřeben. Liška se začala postupně svlékat a my si mohli opět užívat krásného podzimu, přičemž jsme se brouzdali v napadaném listí.