Vietnam: Jak jsme prožili dobrodružství

Zážitek z Vietnamu pro mě byl asi nejsilnější a tak mě mrzí, že se k jeho sepsání dostávám až teď v závěru našeho Korejského dobrodružství. Jak to tedy s výletem do severního Vietnamu bylo?

Autentický Vietnam?

HANOJ

Do Vietnamu jsme vyrazili přímo z Taipei a čekalo nás tedy druhé dějství velké cesty po Tchaj-wanu a Vietnamu. Při našich cestách jsem často překvapen, jak se první dojem liší od zkušenosti získané po pár dnech. V případě Vietnamu nemohl být první dojem mylnější. Přistáli jsme na letišti v Hanoji někdy po setmění a v hale na nás už čekal hotelový řidič, kterého jsme měli za drobný poplatek přislíbený. Naložil nás do pohodlného klimatizovaného auta a jak jsme jeli po hlavní silnici a sledovali billboardy a nasvícený most v dáli, tak jsem nabyl prvního dojmu, že je Vietnam vlastně podobně vyspělý jako Tchajwan nebo Korea. Avšak už jak jsme se přibližovali k centru Hanoje a my pozorovali první pětičlenné rodiny jedoucí na jedné motorce, tak mi docházelo, jak hodně byl můj první dojem mylný.

Opravdový kulturní šok však přišel až když jsme dorazili do blízkosti našeho hotelu. V ulicích bylo spoustu lidí, na každém roku hrála nějaká hudba a na špinavé ulicí sem tam plápolal oheň. Hned po ubytování jsme vyrazili objevovat, co se to v těch ulicích děje. Nakonec jsme zjistili od jednoho studenta, který se snažil přivydělat prodejem růží turistům, že se slaví jeden ze svátků spjatých s Čínským kalendářem, a proto je v ulicích tak rušno. Asi se mi nepodaří popsat tu atmosféru, ale pokusím se. Okolo jezera podnikavci prodávali ledový čaj a slunečnicová semínka, s nimiž si zákazník sednul na plastovou stoličku a stal se tak součástí improvizované kavárny uprostřed ulice. Tedy jen do té doby než se objevil nějaký policista, to se pak stolička, na které stáli kelímky s nápojem připraveným k prodeji, rychle skopla na zem, lidé se rozešli, stoličky posbírali a za pár okamžiků tato "kavárna" pravděpodobně stála znovu na jiném místě. Po ulicích projížděli dodávky přeměněné v karnevalové vozy, které se čas od času někde shlukly a lidé kolem nich, aby se po chvíli objevilo policejní auto a shluk se zas rozpustil. 

Po krátké procházce jsem dostal chuť na pivo. V kapse mi však po nákupu šatiček pro Lišku zbylo jen pouhých 30 000 Dongů tedy přibližně 30 Kč, což se ukázalo zcela dostatečné na tři piva v baru na střeše domu v jedné rušné ulici. Pak se stalo něco magického. Z ničeho nic se spustil slejvák (obrovský pro nás, ale běžný pro Vietnam) a my pozorovali v suchu ze shora, jak se ulice během chvilky vyprázdnila a jak se po dešti opět pomalu probouzela k životu. Když jsme se vrátili na hotel, tak jsme vytřeli pokoj, který nám za tu chvilku dokázala vyplavit kapající klimatizace a usínali s pocitem, že Vietnam bude velké dobrodružství.

Liška v moskytiéře

Druhý den jsme už naplno začali objevovat místní obyčeje, jako jsou například pouliční prodejci, kteří vozí celý svůj krámek na jedné motorce, či kole. Vůbec je úchvatné, co dokážou Vietnamci převézt na jedné motorce v neuvěřitelném dopravním chaosu, který dovolí překročit ulici jen místním a těm odvážnějším turistům. Velmi příjemným překvapením byla taky zdejší kuchyně. Vůbec první seznámení jsme učinili u jedné z pouličních kuchařek v zastrčené uličce. Tyto kuchařky z pravidla nabízejí jedno jídlo a jelikož ho vaří pravděpodobně každý den už několik let, tak jej umějí dovést k dokonalosti. Bylo to moje první Bumbonambo a zcela jsem se zamiloval. Taky jsme si začali zvykat na místní příznivé ceny. Tak například zmiňované Bumbonambo stálo asi 30Kč a tak není divu, že jsem si po prvním dal ještě druhé a kdyby z toho náhodou kuchařce nedošlo, že mi opravdu chutnalo, tak dostala ještě 50% spropitné. Byla z toho trošku překvapená, ale když jí to došlo, hodila bankovky do svého kyblíku na peníze a připravovala další porce. 

Tyto příznivé ceny jsme si opravdu užívali, konečně jsme totiž byli někde, kde bylo levněji než v Česku. Najednou jsme si mohli dovolit spát v levných hotelech, večeřet čtyřchodové menu v restauracích a nechat se hýčkat službami, které podnikaví Vietnamci nabízejí. Avšak má to i stinnou stránku, neustále nás to nutilo něco nakupovat, takže jenom se suvenýry jsme se museli několikrát vracet na hotel, abychom je nemuseli vláčet s sebou a tak nám objevování okolí hotelu trvalo skoro celý den. 

Když po sobě čtu předchozí odstavec, tak to zní celkem růžově, což rozhodně není. Všude vládne velká bída, z které pramení snaha se jakkoli uživit. Proto jsou Vietnamci tak podnikaví a mnozí z nich se nás snažili na každém kroku, co nejvíc oškubat, a tak jsme museli smlouvat a neustále přemýšlet, jestli je nabízená cena fér.

V Hanoji jsme se dostali i k objevování vietnamské historie a kultury. Navštívili jsme řadu chrámů, kterým dominují velké želvy, ale i nádhernou katedrálu svatého Josefa, kde jsme vyčkali začátku bohoslužby. Zažít jsme taky mohli komunistický režim u mauzolea Ho Chi Minha, nebo v muzeu věnovaném vietnamským ženám, kam jsme s mojí femiliškou prostě museli. Muzeum seznamovalo s rodinným životem, rozdílnými tradicemi mezi různými etnickými menšinami, představovalo profily silných ženských osobností a nemohlo chybět ani patro válečné propagandy, což byl rozhodně obohacující pohled na Vietnamskou válku. Za zmínku stojí i dlouhý železniční most, který byl za války stokrát bombardován a stokrát znovu opraven. 

Ikonická stavba na ostrově uprostřed jezera v centru

Katedrála sv. Josefa 

Na železničním mostě

Mauzoelum skoro jako na Vítkově

Vietnamský pracující lid 

Želva je povinným inventářem každého chrámu

Moje femiliška

Jinak  Uber je zdaleka nejlepší způsob, jak se pohybovat po Hanoji. Tuto globalizační berličku jsme opravdu ocenili a když někdo spěchá, tak si může zavolat přes Uber i motorku, což jsme bohužel nezkusili.

SAPA

Z města jsme vyrazili nočním vlakem do horského městečka na severu, po kterém se pravděpodobně jmenuje i věhlasná tržnice v Praze. Lístek na vlak jsme si koupili online dopředu s pocitem, že jsme jistě ušetřili. Na internetu je totiž alespoň tucet společností se vznešenými názvy jako je King Express. Ve skutečnosti však všechny tyto společnosti prodávají jízdenky do stejného vlaku (respektive dvou vlaků), který provozují "Vietnamské dráhy". A tak se tyto společnosti liší jenom tím, jaké služby navíc pasažérům poskytnout. Námi zvolená společnost sice neměla tak hustý jméno, ale zato nás vyzvedla v hotelu, dovezla na nádraží a doprovodila až do kupé, kde nám připravila banán, vodu a povlékla nám lehátko do čistého povlečení, což příjde asi na 30% přirážku k normálnímu jízdnému.

 

Snídaně v Sapě

Výlet do Sapy byl mimo jiné ve znamení několika neuvěřitelných britských dam. S první jsme měli možnost se seznámit hned po příchodu do kupé. Byla to starší dáma a evidentně žila v představě, že si koupila lístky do dámského kupé, což se rozhodně neslučovalo s mladým, slovansky hovořícím, heterosexuálním párem. Prvních 5 minut kroutila hlavou a opakovala, jak je to absurdní, přičemž nám věnovala řadu nepříjemných pohledů. Když se jí však přišel zeptat její prodejce lístků, jestli je všechno v pořádku, s britskou galantností se na něj usmála a mile se s ním rozloučila. My však museli přetrpět další dlouhé minuty nepříjemných pohledů, až to Liška nevydržela a začala se jí ptát, co jí vlastně tak vadí. Chybu jsem však udělal, když jsem se do toho chtěl vložit já. To ji hned bouchly saze a byl jsem požádán, abych na ní nemluvil. Jinak byl vlak relativně pohodlný a pomalá jízda na špatné železnici nás rychle ukolébala k spánku. Vlak končí ve větším městě Lao Cai, odkud je to po silnici do Sapy ještě 30km. Strachovali jsme se, jak tuto poslední etapu cesty zvládneme, což byla naprosto lichá obava. Podnikaví Vietnamci na turisty už čekali se vším, co má kola - autobusy, mikrobusy, dodávky, taxíky a všude po nástupišti pobíhali naháněči, aby naplnili svůj dopravní prostředek. Už cestou v našem mikrobusíku jsme obdivovali krásnou přírodu, která se však zahalila do mlhy a chladného počasí, jak jsme stoupali do hor.

Brzy ráno jsme tak dorazili do našeho penzionu, kde vládla rodinná atmosféra a majitelka byla velmi férová, což člověk ve Vietnamu ocení. Dostali jsme snídani, půjčili si od ní skútr a vyrazili vstříc dešti. Chvíli jsem si zvykal na místní dopravní zvyklosti, ale stačilo najít klakson a pak jsem tomu přišel brzy na chuť a stal se ze mě jeden z místních pirátů silnic. V Hanoji bych se však neodvážil řídit ani koloběžku. Vyrazili jsme tedy k místu, které bylo v plánku označené jako Nebeská brána, ale nemyslete si, že cesta do nebeské brány byla jednoduchá. Dřív než jsme vůbec vyjeli ze Sapy, tak se natolik rozpršelo, že nám došlo, že potřebujeme mnohem víc igelitu. Zastavili jsme tedy u opuštěně vypadajícího penzionu a schovali se na recepci, kde jsme s Liškou zavzpomínali, jakého jsme měli dobrého prezidenta, když jeho kniha leží v recepci penzionu kdesi ve vietnamských horách.

Pak jsme se přemístili do kavárny, kde jsme si zahráli kulečník a když nejhorší přešlo, koupili jsme igelitové kalhoty, jejichž cena se v dešti několikanásobně zvýšila. My tak mohli znova vyrazit směrem k Nebeské bráně. Po cestě jsme se kochali vodopády a zastavili jsme se i v místním "motorestu", tedy u paní, která u silnice opékala batáty a něco, co nazývala pták. Dáli jsme si tedy jednoho ptáka a dvě brambory a pokračovali dále vzhůru až jsme skutečně dorazili do nebeské brány, kde se mraky rozestoupily a my uviděli krásu, která se skrývala za hřebenem. 

Výhled z Nebeské brány

Jen co jsme překročili hřeben opět zpět, začalo znovu pršet a my závodili s deštěm, který nás nakonec úplně dohnal až zpět v Sapě, kde jsme zašli do skvělé restaurace a zbytek dne pak strávili blouděním po úzkých blátivých silničkách v okolí Sapy až jsme z ničeho nic narazili na krásný malý kostelík, který byl hezkou tečkou za našim motovýletem.

Další dvě britské dámy jsme poznali při túře s průvodcem, kterou jsme si zaplatili u místní společnosti Sapa O'Chau (O'Chau znamená děkuji), která učí anglicky děti, ale i místní ženy pocházející z různých etnických menšin, které se pak stávají turistickými průvodci místní přírodou a kulturou. Vzhledem k deštivému počasí jsme zvolili méně náročnou dvoudenní túru, při které se nám stala průvodcem okouzlující mladá dívka May z kmene Red Dao. Všechny dívky z její vesnice se jmenují May a nosí červený šátek, ale ta naše May byla velice neobyčejná.  Učí se anglicky teprve dva měsíce, ale přesto nám dokázala všechno sdělit a dá se s ní hovořit skoro o všem. Zatím však neumí číst a psát, stejně jako neumí číst a psát v jazyku jejího kmene, který je podobný čínštině. Vietnamštinu se však naučila ve škole a to včetně psaní a čtení. Přestože jí už bylo 20, stále je svobodná, což je nepováženou v její vesnici, kde se dívky běžně vdávají ve 13. Ona ale manžela nechce,  jelikož by pak musela být doma a nemohla by vydělávat peníze, které potřebuje, aby si splnila své sny a mohla cestovat do míst, o kterých jí turisté vypráví. Má i plán, jak toho dosáhne. Finančně podporuje svoji mladší sestru při studiu na univerzitě v Lao Cai a věří, že až sestra dokončí studium, vydělá dost peněz, aby mohly obě cestovat. Nejvíc se chce podívat do země svých předchozích kolonizátorů na Eiffelovku, ale přitom ještě nikdy nebyla ani v 30km vzdáleném Lao Cai, kde její sestra studuje.

May (vlevo) a jedna z mnoha jejích sestřenic

May nás provázela podhůřím po ikonických rýžových polích a přes zapadlé vesnice, přičemž nám vysvětlovala tradice jednotlivých menšin a odpovídala na naše otázky. Společně s námi provázela i zmiňované britské dámy - matku s dceru, kvůli kterým jsme si zas málem ukroutil hlavu já. Dámy evidentně nevěděli, co si zaplatili. Dcera vyrazila v pantoflích na dvoudenní túru v blátě a i přes mnohé upozornění od May v holínkách nehodlala své rozhodnutí změnit. No a matka zkrátka neměla na túru kondici. Dokonce ani netušili, že se na noc nevrátí ke svým věcem, což později vysvětlilo, proč se tak udivovaly nad mým batohem a třemi litry vody. Musí se však uznat, že byly obě velice hrdé a zarputilé. Oporu odmítaly a túru dokončily.

I místní bůvol na ně nevěřícně koukal

Noc jsme strávili u May doma, tedy ve velkém dřevěném domě místního šamana. Dům je rozdělen do tří částí - nově zřízená ložnice pro turisty, malá ložnice pro celou rodinu, která spí pospolu, a většinu plochy tvořil nerozdělený prostor, ve kterém byli tři ohniště, pytle s rýží, stůl a židle. Společně s její matkou a sestřenicí jsme připravili velkou večeři, při které tekla rýžová pálenka proudem a tak jsem se po chvíli skamarádil i s panem otcem šamanem. Náš dialog probíhal asi takto. Nalil nám panáka, kopli jsme ho tam na ex, na což jsme si podali ruce, že jsme dobří a tak to šlo celou večeři. 

Ohniště sloužící k vaření

Při večeři jsem seděl mezi Liškou a šaman

Moje ruka, May, její matka a náhodný švýcarský turista, který šel zrovna okolo.

Po večeři začaly ženy vyšívat své šaty, což dělají vždy, když mají chvilku. Nevyšívala jen ona sestřenice, která je údajně líná a čeká, že si nabrnkne nějakého turistu, a taky až na May, která byla asi velmi unavená, jelikož stejnou vzdálenost, co jsme ušli přes den, ona ušla i ráno, aby nás vyzvedla v Sapě. Já jsem se však uchýlil do pánského rohu za mým novým kamarádem šamanem. Žádný jazyk jsme nesdíleli a tak došlo i na to, abych ho seznámil s Becherovkou a pokouřil s ním z jeho bongu. 

Taky přišla na řadu horká bylinná lázeň v kádi, která se celý večer vařila na jednom z ohnišť, a kterou jsme si s Liškou moc užili. Byl to zkrátka nezapomenutelný večer. 

Druhý den pokračovala naše túra a dokonce se chvílemi i vyjasnilo a my mohli pozorovat další krásné výhledy na přírodu v těchto horách. Čím víc jsem s May mluvil, tím víc jsem měl pocit, že bych pro ní chtěl něco udělat. Když jsme se loučili, dal jsem jí vybrat, jestli chce 20 dolarů, což odpovídá tomu, co si za ty dva dny vydělala a nebo jestli chce radši můj slib, že se pokusím splnit její sen a zorganizují pro ní výlet do Evropy a seženu na to finance. Neváhala ani vteřinu a rozhodla se, že nechce peníze, ale slib. Slib, který mě teď tíží, ale snad se s ním dokážu se ctí vypořádat a jednou ji oplatím její průvodcování.

Ulice u May ve vesnici

Došlo i na hrátky

Námluvy v plném proudu

Pod vedením skvělé průvodkyně

NINH BINH

Ze Sapy jsme se měli v plánu přemístit znovu nočním vlakem zpět do Hanoje, odkud je to kousek do oblasti Ninh Binh, což je méně známá turistická destinace vyhledávaná spíš samotnými Vietnamci a my jsme si od Ninh Binh slibovali především poznání autentického Vietnamu. Měli jsme však pouze den a půl, které byly opravdu hodně mokré, ale možná je právě toto autentický Vietnam. To, že prší opravdu hodně se projevilo už cestou vlakem, jelikož koleje zničil sesuv půdy, a tak jsme jeli chvíli vlakem, pak nás přeložili do autobusů a pak znovu do jiného vlaku. Takže místo pohodlné cesty v lehátkovém voze to byla útrpná dlouhá cesta, která skončila tří hodinovým zpožděním. 

Jak jsme se blížili do Ninh Binh, tak jsme potkávali víc a víc zaplavených silnic a polí. Později jsme se dočetli, že oblast Ninh Binh byla zasažena záplavami nejvíce, což jsme však netušili a ani jsme netušili, jak je situace vážná. Hned u nádraží si nás chytla jedna naháněčka. Půjčila nám skútr, který stojí přibližně kolem 80Kč na den, a dokonce nás doprovodila až k našemu hotelu, aby nám pomohla s jedním batohem. My tak mohli znovu vyrazit na objevování okolí po jedné ose. Zastavili jsme se u jezera, kde se člověk může plavit na lodičce mezi zajímavými skalními útvary a proplouvat jeskyněmi, které byly opravdu dobrodružné za této zvýšené hladiny. Naše průvodkyně pádlovala skutečně neúnavně něco přes hodinu a tak jsem se cítil povinen ji pomoci. Myslím si však, že z toho nebyla nakonec příliš nadšená, když jsem ji zlomil její bambusové pádlo při předvádění svých svalů slečnám ve vedlejší lodičce, které se následně tolik lámaly smíchy, že div nevypadly z lodě a Liška nade mnou jen nevěřícně kroutila hlavou.

Často jsme projížděli i po zaplavených silnicích a tak se nás skútr proměňoval i ve vodní skútr. Přes noc se situace ještě zhoršila, což se projevilo i tím, že už ani pohorky nestačili k tomu, aby člověk vyšel z hotelu, aniž by mu nateklo vrchem do bot. Jeli jsme k jedné jeskyni, od které se dalo vylézt na skálu s hezkou vyhlídkou. Jenže jsme jezdili kolem toho místa a nemohli najít přístupovou cestu, u které bych si byl jistý kudy zaplavená silici vlastně vede a jak je hluboko pod hladinou vody. Nakonec jsme to zkusili rovně k cíli a já postupně pozoroval, jak mi nohy mizí ve vodě, motor se dusil a skútr zpomaloval. Nakonec nás však dokázal převést přes nejhlubší místo a my jsme tedy opravdu dorazili k zaplavené jeskyni a v hrozném dešti a dusnu se vydrápali na skálu, kde mi Liška poskytla upřímné interview, které je natolik sprosté, že ho nikomu nikdy neukážu. Avšak neustále pršelo a bylo vidět, že za tu hodinku hladina ještě víc stoupla. Turisté, kteří nechali své stroje před hlubokou pasáží a prošli to po svých, nás však uklidnili, že voda nešla ani nad kolena. Sebrali jsme tedy odvahu a projeli na naší mašině i zpět.

Liška těsně před interview

Ale za chvíli to už bylo zas dobré

O pár hodin později byla situace už celkem kritická. Mnohé silnice v městě byly obtížně průjezdné, a tak jsme celí mokří rádi opouštěli Ninh Binh v luxusním autobuse, který nás dovezl až na ostrov Cat Ba, přičemž použil soukromý trajekt.

CAT BA

Cat ba je ostrov a stejnojmenné město v blízkosti více známé destinace Halong Bai, což je oblast, kde z moře vystupují žulové skály jako obří kupky sena. A také to byla naše poslední destinace. 

Po příjezdu jsme se velmi rychle zabydleli na hotelu a dali sušit boty. Musel jsem taky vyrobit náhradní klíč, aby naše sušící zařízení fungovalo i v naší nepřítomnosti. Vedlejší efekt této sušící taktiky však byl silný zápach v pokoji.

V Cat Ba jsem si zarezervovali jednodenní plavbu po La Han Bay a Halong Bay, abychom mohli obdivovat krásné skály. Taky jsme se kolem nich mohli plavit na kajacích, a proplouvat různými jeskyněmi. Samozřejmě jsme i několikrát zakotvili na koupačku u malých opuštěných pláží, což bylo nádherné a dokonce ten den skoro nepršelo. Pro moji Lišku kapitánku to byl možná vůbec nejhezčí den, který jí alespoň trochu vynahradil zmeškané plachetnice na podzim. 

A už nás čekal jen poslední den našeho velkého výletu a my jsme si znovu půjčili skútr a jezdili po zajímavostech toho ostrova. Byly jsme v nemocnici, která byla za války vybudována ve velké jeskyni. Pak jsme se proplétali v jiné opravdu dlouhé jeskyni, z které jsme nakonec vylezli úplně jinde než jsme do ní vlezli. 

Avšak Liška nemohla vystát, že jsme dostali silnější skútr než obvykle a tak radši převzala řízení a já mohl natáčet krásy okolo.

K večeru jsme se už museli přemístit hydrofoilí zpět na pevninu do města Hai Phong. Kde jsme se poflakovali až jsme skončili v místním pivovaru, abychom utratili poslední peníze, což se nám povedlo skutečně důkladně, jelikož nám zbylo na taxíka na letiště na korunu přesně.

Už jen zbývalo zhodnotit naše pocity z výletu, které jsou rozporuplné. Na jednu stranu vidím tu bídu, špínu a komunistický režim, ale vlastně se přistihnu, že si to dobrodružství, krásnou přírodu a exotiku za rozumnou cenu celou dobu náramně užívám. S Liškou se tedy už nemůžeme dočkat, až někdy vyrazíme na jih Vietnamu. A ač se nás spoustu Vietnamců snažilo někde natáhnout nebo podojit, tak většina z nich byla neuvěřitelně milá a tak bych jim velice přál, aby jejich země prosperoval, zmodernizovala se a zdemokratizovala. Taky věřím, že to změnilo můj pohled i na Vietnamce v Čechách, a určitě budu vzpomínat na jejich zemi až si půjdu koupit pochoutkáč a dva rohlíky.

-->