Východní Korea: Jak jsme prožili dobrodružství na čtyřech kolech

Cestou na naší túru do Jirisanu jsme si vyzkoušeli, že hromadná doprava mimo město či hlavní tahy není zas takový med. Především to dlouho trvá a jeden nikdy neví, kde zrovna uvázne, když mu ujede poslední spoj. Proto jsme se rozhodli, že další objevování Koreje bude z „pohodlí“ automobilu, ale takové pohodlí, jaké jsem já dokázal Lišce dopřát, nedokáže připravit jen tak někdo.

Stalo se v první půlce listopadu:

Několik dní jsme s Liškou váhali, jestli nás další výlet bude roadtrip po okolí Daegu a nebo zdali radši levně nezaletíme na japonský subtropický ostrov Okinawa, kde tou dobou stále ještě panovalo příjemné teplíčko a vhodné podmínky na surfování. Jelikož jsem nikdy nesurfoval jinde než na internetu, rozhodl jsem se, že naberu potřebné zkušenosti pro naše první mořské surfování alespoň tam. Shlédl jsem tedy řadu videí, jak začít surfovat, jak se vyhnout začátečnickým chybám a když jsem měl už i to zmáknuté, tak jsem se i namlsal sestřihem toho nejlepšího surfařského umění.

Tak dlouho jsme ale váhali, až cena letenek stoupla a já plynule přešel ze surfařského studia do studia trhu pronájmu auta pro náš roadtrip. Dostali jsme skvělou radu od našeho korejského přítele, že se dá auto levně pronajmout na slevových portálech a skutečně jsem našel spoustu nabídek a vždy jsem k tomu ještě „vyhrál“ pěknou kupu peněz, jelikož korejskou měnu „Won“ Google Chrome překládá jako „vyhrál“. Tyto mé tučné výhry mi dělali skutečně radost, tedy jen do té chvíle než mi došlo, že ty částky vyhrávají ty půjčovny a ne my s Liškou. Ve finále to však nebylo tak hrozné, našel jsem i řadu nízkých výher v Daegu a dokonce se mi podařilo zotročit i pár korejských studentů, aby mi přeložili veškeré podmínky. Na lámání chleba však došlo při placení. Žádný Mastercard, žádná Visa, žádný PayPal a ani moje korejská karta mimozemšťana (Alien Registration Card je taková naše korejská občanka) mi nepomohla při následném telefonátu. Cizincům prostě menší společnosti moc nepůjčují. Rozladěn touto skutečností jsem padl do náruče první velké půjčovně, které měla na svých stránkách číslo na zákaznické centrum v angličtině, od které jsme s mírnými bolestmi vypůjčili hezké auto za výrazně vyšší cenu. Mohli jsme tak vyrazit na naši spanilou jízdu v zánovním Hyundai Avante, který měl oproti Toyotce na Tchaj-wanu tolik duše a sex-appealu, že za čtyři dny nevznikla ani jedna fotka.

Naplánovali jsme hrubý plán naši cesty podle průvodce. Liška ho zodpovědně přečetla skoro celý (vynechala snad jen severní Koreju), abychom mohli stanovit ten nejlepší možný cíl naší cesty, ke kterému se pak budeme celý výlet ubírat. Po zralé úvaze se tímto cílem stal vzdálený park Haesindang, který se rozprostírá na nádherném skalnatém pobřeží a jeho výzdobu tvoří desítky možná i stovky penisů (ano penisů, nejedná se o překlep).

K tomuto parku se totiž váže poutavá legenda, které je věnované i místní muzeum stojící poblíž. Bylo, nebylo, jednou se za bouře utopila mladá panna, jejíž nepokojný duch pak kazil lov místním rybářům. Jeden z rybářů však vymyslel, jak ducha uspokojí. Postavil se na útes a sám se uspokojil směrem k moři, což zabralo a ryby se vrátily. A od té doby a na jeho počest se vybudoval tento park a na onom útesu vznikla kaplička věnovaná duchu té dívky. Jsou to velice rozmanitá a mnohdy originální ztvárnění údů všech tvarů a velikosti, od velkého kanónu, přes mnohé dřevěné totemy, až k sousoší na motiv čínského zvěrokruhu, nebo věšáčků na záchodě. Je to zkrátka vskutku bizarní výjev a o to víc v jinak puritánské Koreji.

Naší první zastávkou se však stalo menší město Gyeongju, které sehrálo v historii mnoho důležitých rolí. V dobách dávno minulých zde sídlili různí panovníci a to už i v prvním století před Kristem. Ve městě je tak řada muzeí a různých pozůstatků té doby. Nejvýraznější jsou však velké hrobky, které vypadají jako obří zatravněné krtiny. Některé z nich jsou vskutku velké, že na nich i velký strom  působí relativně titěrně. Tyto hrobky pak tvořili udržované parky, kde podzimní listí opět tvořilo úžasnou podívanou.

Samozřejmě nemohli chybět ani chrámy v okolí, které se mi už všechny slívají dohromady, takže si jen pamatuji, že jeden z nich byl dokonce i původní a tak i zapsaný do UNESCA.

K večeru jsme vyjeli do hor do národního parku Juwangsan a já si tak konečně mohl v odlehlých místech užít za volantem trochu srandy, jelikož jsem se konečně zbavil věčné šedesátky (popřípadě osmdesátky na rychlostních silnicích) pod kontrolou kamer. V Juwangsanu jsme měli vyhlídnutý kemp a jelikož se jednalo o první noc mimo kampus po delší době, tak nemohla chybět ani pořádná večeře v podobě stejků připravovaných na našem cestovním grilu za rozumnou cenu.

Jediné, co nám tak kazilo radost byl fakt, že ač přes den bylo velice příjemně, k večeru padaly teploty až někam k nule a tak Liška poprvé mohla ocenit svůj nový, extra teplý spacák. Ráno jsme vyrazili na procházku přes vrcholky, ale i skalnatou soutěsku s jistě krásnými vodopády, když je zrovna nějaká voda. Podzim v Koreji je zkrátka nádherný - neustále slunečno a všechno hraje barvami.

Po svižné procházce jsme si zasloužili nějaký relax a tak jsme zajeli do vyhlášených termálních lázní, což je podobně jako v Japonsku celkem oblíbený způsob relaxace. Plavky se nenosí, což mě alespoň trochu připravilo na náš velký cíl. Někdy to spíš však vypadalo, že se tam Korejci chodí hlavně umýt, jelikož před vstupem do různě teplých bazénků či saun se průměrný korejec nejdříve 10-15 minut drhne pod sprchou a to tak že důkladně. Pánové se často drhli i navzájem na těžko dostupných místech. Lázně jsou totiž zpravidla rozdělené pro muže a ženy, ale nakonec jsem si tam našel i kamaráda korejce, který emigroval do Kanady, takže mi tam bez Lišky ani nebylo smutno, ale nechtěl bych se do toho víc zabrušovat, abych se pak nemusel zas vybrušovat.

Když jsme někdy pozdě večer vylezli s nadějí, že kemp je za rohem, ukázalo se, že jsme opět mimo sezónu a tak si v onom kempu postavit stan nesmíme. Dojeli jsme do dalšího kempu a to už jsme se blížili pomalu k půlnoci, aby nám bylo vysvětleno, že stanování mim sezónu je opravdu zakázáno ze zákona ve všech kempech spravovaných touto státní organizací. Celá situace tak připomínala scénu z medvídka Pú, který cítil med, viděl med, ale nemohl se na med pořádně dostat. Tak i my jsme měli stan, viděli místo pro stan, ale nemohli si tam stan postavit. Byl nám alespoň doporučen jiný kemp další hodinu cesty z toho místa, ale cestou jsme se rozhodli, že sjedeme z dálnice a na nějakém klidném místečku u moře přespíme třeba v autě a tak se i stalo, což se nakonec ukázalo celkem pohodlné, jelikož nás v borovicové aleji nikdo celou noc nerušil.

Ráno jsem pak ocenil skutečnou výhodu automatické převodovky, s kterou se dá bezpečně přeparkovat k pobřeží, aniž by člověk vylezl ze spacáku. Chce si to dát jen pozor, jestli jsou boty v autě, aby je pak po přeparkování zoufale nehledal a oni se neschovávaly na původním místě, jako ty moje.

Za krásného chladného rána došlo i na hrátky na pláži s vlnami, které nemohly skončit jinak než poslední koupačkou v moři v tomto roce a následným rychlým odjezdem z místa činu, jelikož mi hned bylo vysvětleno, jak je to nebezpečné a zakázané. Míjející policejní auto při našem odjezdu tak možná nebylo úplnou náhodou.

Velký cíl naší cesty, který jsem už popsal výše, byl tedy před námi. No vlastně se ukázalo, že byl spíše za námi, jelikož jsme ho v nočním zběsilém lovu kempů přejeli asi o 20 km a zrovna to bylo nejotravnějších 20 km v celé Koreji, kde kamery hlídaly dodržovaní průměrné rychlosti 80km/h v celé délce toho dálničního úseku a navigace mě zběsile upozorňovala, když naše průměrná rychlost byla jen o kilometr větší. Jet tento úsek třikrát bylo za trest, ale někdy hold dosažení takového cíle není úplně zadarmo. Což se pak ukázalo být dvojnásobnou pravdou, když jsem nedal na varování spolujezdce a při odbočování z prudce stoupající boční uličky na hlavní silnici jsem nasedl podvozkem na zlom mezi těmi vozovkami k čemuž přispěl i schovaný výmol za oním zlomem, kde se utopila přední hnací náprava. Nejdřív jsme začali odlehčováním a vyložil jsem Lišku, pak jsem vyložil i sebe a naložil Lišku za volant, aby nikdo neviděl, že jsem tam takhle hloupě uvízl já. Nakonec se nám povedlo auto vyviklat zas zpět z kopce dolů aniž bychom napáchali na podvozku nějaké větší škody. Celou scénku pozorovala místní rodačka, která již určitě viděla podobně uvízlých aut řadu a tak z naší scénky nebyla nikterak vzrušena. Podobných nástrah měnících se sklonů vozovky je v Koreji spoustu, což se nakonec projevilo drobnými škrábanci ze spodu předního nárazníku, ale i tak vrácení vozu proběhlo bez komplikací.

Dále jsme pokračovali k obří jeskyni Hwanseongul, což by měla být údajně největší jeskyně v Asii, kterou průvodce přirovnával k obří katedrále, což sedí. Nicméně celkový dojem trochu kazí korejský způsob zpřístupňování takovýchto míst veřejnosti. Dvoukilometrová procházka vede výhradně po kovových chodníčcích s nevkusným vysokým zábradlím a celá jeskyně bliká různými neonovými světly. Krápníkovou výzdobu zarůstá mech a svoji bohatostí nemůže konkurovat krasovým oblastem v Česku. Nicméně ta velikost je nepopsatelná.

Poslední noc byla opět zážitková. Poučeni včerejším zážitkem z kempů u takzvaných rekreačních lesů jsme si vyhledali kemp na Google mapách a zaujal nás především tím, že se jmenoval „studentský“. Když jsme dorazili na místo u velké budovy připomínající školu, byli jsme překvapeni celkovou opuštěností toho místa. Jelikož jsme však správně tušili, že bychom tam stanovat neměli, tak jsme opět přespali v autě, což se ukázalo být celkem užitečné, když v noci klesla teplota až na mínus 4 stupně a my tak mohli docenit klimatizaci a vyhřívaná sedadla. Už nám jenom chyběla nějaká hadice od výfuku dovnitř, takového promrhaného tepla. Ráno nás objevil správce objektu a k našemu překvapení nás ani nevyhnal. Namísto toho nás pozval dovnitř, kde jsme se mohli v teple nasnídat a pokecat si přes překladač.

Poslední den už byl trochu unavený a velkou část dne jsme strávili v autě. Přesto jsme však viděli zajímavá místa, jako byla skanzenová vesnička, ve které lidi normálně žijí za podpory vlády.

Nebo chrámový komplex Haeinsa v krásném prostředí národního parku Gayasan. Tento chrámový komplex je především známý tím, že je v něm uskladněno více než 80 000 vyřezávaných dřevěných desek s Budhistickými posvátnými texty, které sloužily k tisku (známé jako Tripitaka Koreana). Desky jsou poměrně velké a celá kolekce je tak uskladněna v několika historických budovách s důmyslnou ventilací a je až k neuvěření v jakém detailu jsou desky ze 13. století vyřezávány, kam se hrabe Gutenberg. Další malý zázrak je, že se desky dochovaly v pohnuté korejské historii. Přežily řadu požárů, mnohé okupace Japonci, ale i Korejskou válku a to údajně jen proto, že pilot neuposlechl příkaz k bombardování.

Z Gayasanu jsme se už vydali rovnou do Deagu a vzhledem ke nedělní špičce jsme jen tak tak stihli večeři v jídelně, která byla sice hnusná jako obvykle, ale alespoň mě legitimizovala k troše silničního pirátství. Podtrženo sečteno kolem 900 km za 4 dny a tři kolize s povrchem vozovky.

PS: Lámal jsem si hlavu, jak přeložit road trip do češtiny. S ničím zvučným jsem ale nepřišel. Nějaký nápad?